Cargo kult

Český překlad slova “cargo” znamená “náklad”. Kult pochopitelně znamená to, co znamená. Raději se však budu držet anglického originálu, jelikož některé výrazy tak lépe zní. Co tedy znamená cargo kult? Jedná se o situaci, kdy příslušníci méně vyspělé kultury, národa, kmene přijdou v daný historický okamžik do styku s vyspělejší civilizací ( především technologicky ). Tento kontakt trvá jen po určitou dobu a posléze dochází ze strany zaostalejší kultury ke vzniku určité formy tradice, rituálu, uctívání, nebo chcete-li náboženství ( i když s tímto termínem musíme být opatrní ). Je potřeba zdůraznit, že to v žádném případě neznamená, že kultura na nižší úrovni musí být společensky, nebo jinak primitivní, v tomto případě se především jedná o technologický problém, kdy méně vyvinuté společenství nemusí zákonitě pochopit věci, které jsou pro ně nové a se kterými nikdy nepřišlo do styku, zatímco pro jiné lidi to může být naprostá samozřejmost. Skeptici možná v tento moment nemusí souhlasit, protože ze známých a zdokumentovaných příkladů z historie se většinou jednalo o “primitivní” domorodé kmeny. To samozřejmě chápu, ale přesto se budu držet svého tvrzení, jelikož k tomu mám dobrý důvod a brzy ho vysvětlím. 

Cargo kult je znám především z doby konce 19.století a 2.světové války, kdy domorodci na ostrovech v Melanésii a Mikronésii přišli poprvé do styku se západní kulturou z vyspělých zemí. Nicméně podobné  události známe i z jiných částí světa. 

Asi nejznámějším případem je situace, ke které došlo během války a kdy americká armáda zbudovala základny v těchto odlehlých oblastech Tichého oceánu. Vojenská letadla přivážela zásoby munice, zbraní a také jídla a nejrůznějších dalších surovin a vymožeností západního světa. Udivení domorodci pochopitelně nejprve reagovali úprkem do džungle a je známo i několik konfliktů s místní populací. S postupem času se však osmělili a stále více docházelo k bližším kontaktům s vojáky. V mnoha případech to bylo vůbec poprvé, kdy původní obyvatelstvo vidělo bílého muže, protože misionáři, kteří v některých místech před válkou působili byli z oblasti evakuováni, a byli tudíž jediní, kdo by domorodcům vysvětlil, co se děje. Vojáci začali s místními stále více sdílet produkty jako ošacení, léky, potraviny v konzervách i zbraně. Lze tedy celkem jednoduše pochopit, že všechny tyto “moderní” výrobky byly pro místní obyvatelstvo kulturním šokem. Avšak velice brzy si na tuto situaci zvykli, protože takový kontakt očividně přinášel své velké výhody a ulehčoval každodenní život. Nicméně na druhou stranu domorodci neměli ani ponětí, odkud se všechny tyto “zázraky a magie” vzaly, protože moderní výrobní procesy a technologie jim byly neznámé a navíc k jakékoliv snaze toto vysvětlit byli velmi nedůvěřiví. Jejich vůdci a lídři proto udržovali myšlenku, že tyto produkty byly vytvořeny duchovní cestou a že pocházejí od jejich předků, nebo od bohů a tudíž jsou určeny místním lidem. A cizinci proto převzali nadvládu nad těmito věcmi omylem. 

Dalším příkladem kultu cargo jsou rituály na ostrovech Vanuatu, konkrétně na ostrově Tanna. Zdejší domorodci uctívají záhadného američana jménem John Frum a mají neotřesitelnou víru v jeho návrat, což jim přinese bohatství a prosperitu. Tito vesničané dodržují takzvaný John Frum Day, 15.února, den kdy se odehrává slavnostní ceremoniál. Na malém kopci je vyvěšena za přítomnosti náčelníka Isaaca Wana a několika dalších osob oblečených do čehosi, co připomíná uniformu, americká vlajka. Procesí se poté vydává na malé prostranství uprostřed vesnice a náhle se objevuje regiment čtyřiceti bosých vojáků, pochodujících v perfektním seskupení. V rukou mají bambusové repliky pušek s nabroušenými konci, které symbolizují bajonety. Na své holé hrudi mají červený nápis USA. 

“ John slíbil, že přiveze náklad z Ameriky, když se za něj budeme modlit “ , říká staršina z vesnice, “ Rádia, televize, lodě, auta, hodinky, chladící boxy, léky, Coca Colu a mnoho dalších nádherných věcí “.

 Kult Johna Fruma je často spojován s postavou opraváře za 2.světové války, který se má vrátit na ostrov a přinést prosperitu lidu, který ho následuje. Toto hnutí bylo silně ovlivněno existujícím náboženstvím, které uctívalo boha Keraperamuna a podle některých verzí příběhu byl Frum ve skutečnosti domorodec Manehivi, který používal jméno jako přezdívku. Každopádně vědci dodnes spekulují o původu tohoto kultu a nebyli schopni vyslovit nějaký uspokojivý závěr. Zajímavý a podrobný článek o tomto konkrétním případu napsal Paul Raffaele pro Smithsonian magazín v roce 2006. 

Jeden z nejstarších známých kultů cargo vznikl na pobřeží Madang v Papua Nová Guinea, když zde pobýval ruský antropolog Nicholas Miklouho-Maclay v roce 1870. Přivezl látky a kovové předměty a pomůcky. Sto let později se vytvořila na ostrově New Hanover skupina, která věřila, že když se jí podaří umístit amerického prezidenta Lyndona Johnsona jako svého krále, cargo se s ním vrátí. Vzbouřili se proti australským autoritám, založili svoji vlastní vládu a nabídli američanům za Johnsona 1000 dolarů. 

V jedné ze svých knih popisuje Erich von Däniken příběh indiánů Kayapo. V brazilském pralese poblíž řeky Rio Fresco dodnes domorodci vyznávají postavu Bep Kororoti, která přišla z pohoří Pukato Ti. Při pohledu na tento rituál se nabízí okamžitě myšlenka, že tento podivný “ tvor “ velice připomíná astronauta ve skafandru. Tento podivný cargo kult popisuje v rozhovoru s Dänikenem Felicitas Barreto, který žil mnoho let společně s domorodými indiány v oblasti Rio Paru a zná jejich legendy a mýty. Legenda z vesnice Gorotire je ve zkratce asi taková:

“ Jednoho dne přišel Bep Kororoti do vesnice z hor Pukato Ti. Byl zahalen do ‘bo’ ( slaměný oblek na obrázcích ) a v ruce měl hromovou zbraň. Všichni ve vesnici byli vyděšeni a schovali se. Někteří bojovníci se snažili ochránit děti a ženy, ale jejich zbraně byly příliš slabé a proměnily se v prach pokaždé, když se dotkly Bep Kororotiho. Bojovník, který přišel z kosmu, nebo budoucnosti se jim musel smát.  Aby demonstroval svou sílu, pozdvihl svůj ‘kop’ a namířil jej nejprve na strom a potom na kámen a zničil oba. Všichni poté uvěřili, že s nimi nepřišel bojovat a přestože se občas objevila nedůvěra a odpor, nakonec se nikdo nemohl zbavit pocitu, že jim neubližuje a jeho zářící bílá kůže a krása pak každého ohromila. Cítili se bezpečně a stali se přáteli. Bep Kororoti se později naučil používat primitivní zbraně domorodců a stal se dokonce uznávaným bojovníkem. Byl daleko chytřejší, než ostatní. Když byla těžká doba a lovení bylo komplikované, Bep Kororoti použil svůj ‘kop’ a ulovil zvíře, aniž by mu ublížil. Avšak narozdíl od tradice, kdy ten kdo zvíře uloví dostane nejlepší kus oběti, Bep Kororoti vždy odmítal, nejedl totiž jídlo vesničanů a svoje chování nikdy nezměnil. Jeho chování se změnilo později, když už se více nechtěl účastnit kolektivních aktivit a často chodil do hor Pukato Ti odkud kdysi přišel. Jednoho dne následoval svůj instinkt a odešel i se svou rodinou ,kterou si mezitím opatřil, kromě Nio Pouti, protože ta byla zrovna pryč a on musel odejít narychlo. Uplynulo mnoho dní a Bep Kororoti nebyl k nalezení, ale náhle se objevil ve vesnici a předváděl hrozivý válečný žal. Všichni si mysleli, že se zbláznil a chtěli ho utišit, ale když se muži přiblížili, rozpoutala se strašná bitva. Bep Kororoti nepoužil své zbraně, ale jeho tělo se třáslo a každý, kdo se ho dotknul, padl na zem mrtvý. Boj trval několik dní a skupina bojovníků ho nakonec zahnala až k úpatí hor, kde stalo něco, co nechalo každého v němém úžasu. Bep Kororoti šel zády směrem k Pukato Ti. Zničil všechno, co mu stálo v cestě svým ‘kop’. Mezitím dosáhl vrcholu hory a stromy a křoví se proměnili v prach. Náhle zazněl strašný zvuk, který otřásl celou oblastí a Bep Kororoti zmizel ve vzduchu, doprovázen ohnivým mrakem a hřměním. Tímto zemětřesením  byly poškozeny kořeny vegetace a zničeno divoké ovoce. Kmen začal trpět hladem. Nio Pouti, která byla dcerou Bep Kororotiho řekla, že ví, kde se dá najít jídlo a všichni ji následovali do hor. Zde našla “ speciální strom “ a sedla si na jeho větev se svým synem v náručí. Poté řekla svému muži, aby ohnul větve dolů až se jejich konce dotknou země. V ten moment nastala obrovská exploze a Nio Pouti zmizela v mracích, kouři a blescích. Její manžel čekal několik dní. Ztratil již naději a skoro umíral hladem, když slyšel ránu a viděl “ strom “ stát opět na svém místě. Ke svému překvapení viděl také svou ženu a s ní Bep Kororotiho. Přinesli koše plné jídla, které neznal. Za nějaký čas se vše opakovalo a strom opět zmizel. Nio Pouti se vrátila s manželem do vesnice a všem řekli o Bep Kororotim.  Všichni se museli okamžitě přemístit a postavit své vesnice poblíž hory, aby mohli dostat své jídlo také. Nio Pouti také řekla, že musejí uchovávat semena ovoce a plodin až do období dešťů, aby je mohli zasadit. Tak začalo zemědělství. Náš lid se přestěhoval k Pukato Ti a žil tam v míru. “

Podoba slaměného kostýmu “ astronauta “ používaného v rituálu je stejně stará jako legenda sama a indiáni ho oblékají, aby uctili památku kontaktu s Bep Kororotim. 

Podobných cargo kultů je nepochybně celá řada a s největší pravděpodobností s odehrávají i v současnosti. Nedávné objevení nového nekontaktovaného kmene v amazonském pralese toho může být důkazem. Je asi celkem jednoduché spekulovat na základě informací uvedených výše, jak může takový neznámý indiánský kmen v současnosti reagovat na kontakt se západní civilizací. Podobný případ je zachován také v tradici afrických Dogonů, kteří uctívají postavu nazývanou Nommo. Při těchto rituálech má také osoba znázorňující tohoto “boha” na sobě velice podivný oblek a masku, která vyvolává nejednu otázku. Ostatně celá problematika Dogonů je daleko obsáhlejší, než se vejde do tohoto článku, takže tomu tématu se budu věnovat jindy. 

Zde se konečně dostávám k mojí malé osobní spekulaci na téma cargo kult.  

Na těchto několika příkladech, a určitě by se našlo více, jsme si tedy ukázali, že tento fenomén je reálný, odehrával se na různých místech naší planety v relativně nedávné historii. S největší pravděpodobností se odehrává i v tento okamžik, když čtete tyto řádky, protože jak víme, tak i v dnešní době existují uzavřené komunity a nekontaktované kmeny domorodců v odlehlých oblastech, kteří nikdy neviděli bílého muže, neví co jsou zápalky a mobilní telefon a laptop by pro ně byla černá magie. Našince tedy logicky musí napadnout důležitá otázka. Je cargo kult opravdu jen záležitostí naší nedávné historie a současnosti, nebo nás tento fenomén provází od nepaměti? Co když se podobné situace odehrály i v naší vzdálené minulosti, tisíce let před naším letopočtem? Zatím jsme řešili tento fenomén v souvislosti s naší pozemskou kulturou, ale je možné, že by se takový scénář dal aplikovat také na kontakt s mimozemskou civilizací? Koneckonců primitivní jsme na to dostatečně a v případě vyspělejších mimozemšťanů zde máme přesně stejnou situaci. Pochopitelně, předpokládá se, že došlo k fyzickému kontaktu. Ovšem není to náhodou přesně to, co se píše téměř ve všech prehistorických textech? “ Bohové přišli z hvězd a dali lidstvu znalosti, jazyk, písmo atd. a pravděpodobně i nějakou technologii, která našim předkům v dávnověku umožnila postavit monumenty, které nejsme v současné době schopni zreprodukovat.”

Nejsou nakonec dnešní organizovaná náboženství, magické rituály a posvátné tradice vše jen pozůstatky, byť velice živé, takového prehistorického kultu cargo? Myslím, že tato myšlenka není zas až tak šílená, jen je třeba se tak nějak povznést nad realitu času, protože nikde není stanoveno, jak dlouho takový kult cargo může přetrvat. Vezměme si jako příklad dnešní organizovaná náboženství. Miliony lidí naprosto odevzdaně následují a poslouchají určité individuality ( lidi z masa a kostí jako ostatní, přestože se mnohdy prohlašují za svaté a kteří se oblékají do podivných hábitů, které se za stovky, možná tisíce let skoro nezměnily ), provozují nejrůznější úkony a rituály, které však nepřinášejí žádný reálný efekt a klaní se a uctívají nejrůznější fyzické předměty, které jsou ve skutečnosti úplně obyčejné a nedisponují žádnou magickou silou. Nicméně, bylo tomu tak vždycky? 

Křovák v pralese, který dostal zapalovač od svých " bohů " ho také umí používat, protože ho to naučili, ale jen do té doby, než dojde náplň. Už neví jak to udělat, aby znovu fungoval a i kdyby věděl, nemusí mít po ruce nutně potřebné suroviny k provedení takové akce. Vidíte kam tím mířím? Pro tohoto křováka byl takový předmět něčím posvátným, dával mu potřebný " boží oheň ", ulehčil mu každodenní život,  byla to svým způsobem pro něho magická věc a náhle nefunguje. Technologický rozhled a vzdělání tohoto člověka mu nedovolují přemýšlet jinak, přestože celý problém má relativně jednoduché řešení. Nutně se tedy takový objekt stává předmětem uctívaným, pravděpodobně dojde ke vzniku nějaké formy rituálu v naději, aby se vrátila ona magická síla = funkčnost, eventuelně po letech marné snahy vzniká legenda, další generace znají už jen příběh o tom, co tato zázračná věc ( zapalovač ) uměla, protože to nikdy neviděli na vlastní oči a za dalších tři sta let....To je jen malý fiktivní příklad toho, co by se mohlo odehrát.

Nicméně, dochované historické záznamy naprosto jasně hovoří právě o takovýchto situacích, kdy měli lidé k dispozici určité předměty, které měly “zázračnou” moc. Byla to však opravdu jen jakási komplikovaná magie, nebo bylo vysvětlení daleko jednodušší? Jednou z takových věcí mohla být například legendární Archa úmluvy, která se kromě toho, že obsahovala tabulky se svatým písmem ( desaterem ), zdá být také pokročilým technologickým zařízením. Dochoval se totiž poměrně detailní popis toho jak tento " přístroj " vypadal, ale také čeho byl schopen, včetně instrukcí k jeho ovládání. Pokud se objekt dostal do nepovolaných rukou, které nevěděly jak s ním operovat, skoro vždy to končilo smrtí dotyčné osoby. V několika momentech v historii byl tento objekt použit v bitvách jako zvláštní druh zbraně, která “ zabila tisíce mužů v jeden okamžik “. Dodnes není stoprocentně jisté, kde se originální objekt nachází, což je stále předmětem spekulací. Nejpravděpodobnější je zřejmě malá vesnice a chrám v Etiopii. Jedno jisté však je, existuje několik replik, které jsou uctívané, ale které nejsou pochopitelně funkční. 

Existují také jiné podivné skutečnosti, jako například styl oblečení křesťanských a jiných knězů a duchovních vůdců, od těch nejnižších v celé hierarchii, až po třeba papeže ( o těchto věcech velice dobře vypráví badatel Jordan Maxwell ). Samostatnou kapitolou mohou potom být také ostatní doplňky ( trůn, koruny, královské předměty atd. ). Je možné, že tyto nejrůznější objekty, které jsou považovány za posvátné měly kdysi nějaký reálný a více funkční význam? Co bylo opravdovým důvodem ke vzniku této celé náboženské maškarády, která přetrvává nezměněna až do našich časů, kdy létáme do vesmíru? Je to všechno napodobení něčeho, co kdysi mělo velký reálný význam pro lidstvo a dnes je to jen nástrojem k ovládání velké části populace? Velmi pravděpodobné. 

Legendy a tradice skoro všech kultur hovoří o podivných návštěvnících, kteří učili   " zaostalejší lidstvo " pokročilým vědám jako astronomii, matematice, architektuře atd. Samotní Egypťané hovoří o době před začátkem věků, kdy bohové žili na Zemi mezi lidmi ( Američané versus domorodci v Melanésii? ). To samé se traduje v mýtech civilizací Jižní Ameriky i Asie. Ostatně spisovatel Zecharia Sitchin se tomuto ve svých knihách obsáhle věnuje. Dle jeho překladů ( přestože kontroverzních ) sumerského klínového písma, bohové přišli na Zemi, rozdělili si moc nad jednotlivými kontinenty a učili místní obyvatelstvo novým věcem.  Ačkoliv se to zdá být možná příliš odvážné, myšlenka, že návštěvníci z kosmu, kteří kdysi dávno přistáli na Zemi, předali určitou technologii a vědomosti " primitivnější společnosti ", naučili ji s tím zacházet a později odešli neznámo kam, by byla asi historicky nejdůležitějším příkladem kultu cargo, který se v podobě nejrůznějších náboženství zachoval až do dnešní doby. Podle pradávných i současných textů totiž také stále čekáme až se tito bohové vrátí, opět nám pomůžou, nebo nás dokonce spasí, stejně tak jako čekají domorodci v Melanézii, až se jim vrátí jejich američtí vojáci s dalším zbožím....

Michael M.Faitl © Všechna práva vyhrazena

Autor: Michael M.Faitl

Foto: google

Reference:

Smithsonian magazine - Paul Raffaele

bibliotecapleyades.net

wikipedia