Uralské fragmenty
Podivný příběh uralských fragmentů: setkání s diluviální nanotechnologií, nebo s vlákny obyčejných žárovek?
Když se na počátku devadesátých let minulého století vydala skupinka ruských prospektorů k východnímu svahu Uralu k říčce Narada, nikdo z nich netušil, že se o několik hodin později stanou nálezci jedné z největších „záhadných“ senzací dvacátého století.
Nepatrné artefakty v podobě kovových spirálek připomínající technické součástky, byly nalezeny v hloubce mezi třemi až dvanácti metry, jenž odpovídají stáří minimálně 20 000 a maximálně 300 000 let (období starších čtvrtohor). Velikost nálezů se pohybovala od tří centimetrů až po neuvěřitelné tři tisíciny milimetru. Spirálky sestávaly výhradně z ušlechtilých kovů. Největší z nich byly z mědi, nejmenší z wolframu a molybdenu. Zpracování těchto kovů je velmi náročné, neboť wolfram se svou vysokou atomovou hmotností se začíná tavit tehdy, až teplota dosáhne 3 140°C, využívá se především k tvrzení speciálních ocelí. U molybdenu se bod tání pohybuje okolo 2 650°C.
Neobvyklé artefakty byly ihned podrobeny důkladným analýzám v ústavech Ruské akademie věd v Moskvě, Petrohradě a také ve specializovaném vědeckém institutu ve finských Helsinkách. Zde provedená přesná měření ukázala, že poměr rozměrů spirál leží v tzv. zlatém středu. Všichni zúčastnění výzkumní pracovníci se jednohlasně shodli na jedné věci – nanotechnologie. Tento technický obor zabývající se převážně tvorbou a využíváním technologií v měřítku nanometrů, se dnes úspěšně rozvíjí a uplatňuje v elektronice, strojírenství, chemii, zdravotnictví a dalších oborech. Avšak jen málokdo by připustil existenci nanotechnologie již v dobách, kdy se druh Homo sapiens začínal jen pomalu rozhlížet po Zemi a kdy planetu právě zužovala doba ledová. Jedná se tedy snad o stopy dávných mimozemských návštěvníků, kteří zde po sobě zanechali tyto nepatrné stopy svého vysoce vyspělého technického vybavení?
S ojedinělou teorií o účelu záhadných miniaturních nálezů nezahrnující žádné exotické hypotézy, přišel před několika lety kriminalistický expert Ing. Aleš Zach, jenž dlouhá léta své kariéry také analyzoval žárovky při vyšetřování dopravních nehod. Díky spolehlivým kriminalistickým metodám lze již dnes z miniaturních pozůstatků snadno zjistit, zda světlo v době havárie svítilo či nikoliv. A právě automobilové a obyčejné žárovky určené do domácích svítidel, obsahují také mimo jiné vlákna vyrobená z wolframu, přičemž tloušťka těchto vláken se může rovnat průměru lidského vlasu. Navíc podle slov inženýra Zacha, jsou vlákna téměř všech žárovek spirálovitého tvaru. Přírodní vodiče a patice bývají složeny z mědi, popř. jejích slitin a u určitých typů žárovek bývá použit také molybden. Pokud je řešení opravdu tak jednoduché, je otázkou, proč žádného z vědců pověřených výzkumem uralských fragmentů nenapadla spojitost s obyčejnými žárovkami. Faktem je, že nalezená vlákna nebyla čistá a obsahovala stopy dalších materiálů a nečistot, což mohlo vědce zmást. Jak potvrzuje Aleš Zach, „v případě rozbití žárovky ve chvíli, kdy svítí, může dojít k nalepení úlomků skla či dalších nečistot.“
Zbývá tedy jen jediný problém. Jak se mohla vlákna žárovek, jejichž technologickou výrobu zvládl Thomas Alva Edison až roku 1879, dostat do geologických vrstev odpovídající pozdnímu kvartéru? Za přijatelné vysvětlení můžeme považovat nehodu při zlatokopeckých pracích, jejíž příčinou se wolframová vlákna ocitla v místě nálezu. Další teorií může být návštěva vědecké expedice z budoucnosti.
Hartwig Hausdorf však ve své knize Století nevysvětlitelných záhad uvádí skutečně zajímavý závěr shrnutý ve zprávě č. 18/485 z 29. listopadu 1966 moskevského ústavu podřízeného Ruské federaci pro geologii a využití půdního bohatství, jenž konstatuje: „Uvedená data umožňují položit otázku mimozemského, technogeního původu.“
Autor: Michaela Volná (Volna.Michaela@seznam.cz
Foto: Rense.com
