Travis Walton - Fire in the sky/Oheň v oblacích, V.díl

Lidé?

Na vnitřní straně chodby, jen několik stop přede mnou byly dveře. Nejprve jsem zpomalil, pak se natočil a zastavil se přímo v nich. Nahlédl jsem opatrně dovnitř. Uviděl jsem kruhovou místnost asi šestnáct stop širokou s klenutým stropem deset stop vysokým. Stejnoměrně od sebe byly kolem místnosti na zdech obdélníkové obrysy, které připomínaly zavřené dveře. Nikdo zde nebyl. Místnost byla kompletně prázdná, kromě jednoho křesla otočeného opačným směrem, než jsem stál. Podíval jsem se za sebe a chodba byla stále prázdná. Pomalu jsem vkročil do místnosti. Váhal jsem přiblížit se ke křeslu, které mělo vysoké opěradlo, protože tam mohl někdo sedět, což jsem nemohl ze své pozice vidět. Kroužil jsem dokola a držel jsem si od křesla bezpečnou vzdálenost, abych viděl jestli tam někdo je. Následoval jsem zahnutou stěnu až do bodu, kde jsem viděl. Byl jsem připraven k okamžitému útěku, kdybych měl vidět jednu z těch ohavných bytostí. Zastavoval jsem každým krokem a snažil jsem se natáhnout krk přes vysoké opěradlo křesla. Nikoho jsem však neviděl a tak jsem pokračoval okolo až jsem s jistotou a velkou úlevou mohl konstatovat, že křeslo je prázdné. Pomalu jsem k němu vykročil. Jak jsem se postupně přibližoval, začala se dít zajímavá věc. Čím blíže jsem byl, tím byla místnost temnější. Malé světelné body se stávaly viditelné na stěnách i na podlaze. Udělal jsem tedy krok zpátky a efekt také ustoupil. Když jsem vykročil zase kupředu, vše se odehrávalo znovu, světelné body se stávaly jasnější v kontrastu s tmavým pozadím. Bylo to jako když se večer objevují hvězdy, jen daleko rychlejší. Matná šeď kovové stěny zmizela a byla nahrazena třpytivou temnotou hlubokého vesmíru. Podíval jsem se na ovládací panely na křesle. Na levé straně byla jedna tlustá a krátká páka s divně tvarovaným koncem a jakýmsi tmavým hnědým materiálem navrchu. Na druhé straně byla malá  obrazovka asi pět na pět inchů, osvětlená nazelenalou barvou a na ní bylo mnoho černých čar, které se vzájemně  protínaly ze všech úhlů. Pod tím byl čtverec zhruba pětadvaceti barevných tlačítek uspořádaných vertikálně v pěti řadách, každá jiné barvy. Hledal jsem nějaké písmo, nebo symboly, ale nic tam nebylo. Experiment, který jsem zvažoval byl riskantní, ale byl jsem zoufalý. Možná, že jedno z těch tlačítek otevře nějaké dveře. Rychle jsem se rozhodl zmáčknout jedno ze zelených tlačítek. Rozhlédl jsem se okolo místnosti a pozorně jsem naslouchal. Nic se nestalo. Když jsem ho zmáčknul, všiml jsem si, že čáry na obrazovce se pohnuly. Ledabyle jsem zmáčkl další zelené. Linie rychle změnily úhly a spojily se k sobě. Zmáčknul jsem další jinak barevné tlačítko. Nic se nestalo. Nic se nepohnulo a nebyl slyšet žádný zvuk. Roztřesen jsem se posadil na tvrdý povrch křesla. Vložil jsem ruku do tvarovaného vršku páky, ale držadlo bylo trochu malé na mojí ruku. Celé křeslo se zdálo trochu malé. Pohnul jsem pákou dopředu a cítil jsem lehký odpor kapaliny v zařízení. Náhle jsem byl dezorientován, protože se hvězdy přede mnou daly do pohybu směrem dolů, všechny najednou. Rychle jsem sundal ruku z páky a ta se sama vrátila do původní pozice. Hvězdy se přestaly pohybovat, ale zůstaly v místě, kde jsem pustil páku. Jestli tahle věc létá, mohu to nabourat, nebo dostat mimo kurz a ztratit se. Rozhodl jsem se více nemanipulovat s těmito přístroji. Mohl bych vystupňovat zoufalou situaci do fatální katastrofy. Zvedl jsem se z křesla a vydal se ke kraji místnosti. Jak jsem to udělal, hvězdy se začaly ztrácet a stěny, strop a podlaha se vrátila do původní podoby. Přemístil jsem se k jednomu z těch výčnělků připomínajících zavřené dveře a snažil jsem se najít nějaký přepínač, kliku, nebo otvírací mechanismus. Nic jsem nenašel a tak jsem přiložil oko k mezeře, ale naviděl jsem žádné světlo. Podíval jsem se okolo, jestli tam není nějaký symbol, nebo nápis, který by mi pomohl určit, kde se nacházím a jak se odtud dostanu. Stále však nic. 

Šel jsem zpět ke křeslu a stál jsem vedle něj, dívajíce se na tlačítka. Přemýšlel jsem, že zase nějaké z nich zmáčknu, když tu jsem zaslechl vzdálený zvuk. Prolétl jsem pohledem okolí a tam, v otevřených dveřích, stála lidská bytost! Stál jsem zmrzle na místě. Byl to člověk asi šest stop vysoký. Jeho hlava v přilbě se sotva vešla do dveří. Byl extrémně svalnatý a tělo mělo správné proporce. Vypadal, že váží asi tak sto kilo. Měl na sobě těsný jasně modrý oblek z jemného materiálu připomínajícího samet. Na nohách měl černé boty a uprostřed černý opasek. Neměl žádné nástroje, nebo zbraně, ani na opasku, ani v rukách. Na jeho obleku nebyly žádné nápisy.

Rozběhl jsem se k němu chrlíce mnoho nejrůznějších otázek. Muž potichu stál během mé verbální palby. Měl jsem strach z jeho klidu. Uchopil mne pevně, ale laskavě za ruku a naznačil, abych šel s ním. Vedl mě ven z místnosti a pospíchal dolů chodbou, přičemž mě vláčel za sebou, protože byla příliš úzká. Zastavil se před zavřenými dveřmi, které se otevřely do strany do zdi. Neviděl jsem co způsobilo jejich otevření. Zkrátka se otevřely do prázdné místnosti, tak malé, že to připomínalo předsíň, nebo část chodby. Dveře se za námi potichu a rychle zavřely. Znovu jsem se pokusil s mužem promluvit jak jsme tam stáli, ale opět žádná odpověď. Strávili jsme v tomto malém kovovém prostoru, ne větším než sedm na pět na dvanáct stop, zhruba dvě minuty a další dveře stejné velikosti se otevřely přesně na opačné straně těch předchozích.

Jasné hřejivé světlo, které přicházelo otvorem do této jakoby přetlakové komory, bylo skoro jako denní světlo s barvami a jasem. Čerstvý chladný vzduch vnikl dovnitř, což mi připomělo jaro v přírodě a rázem jsem si uvědomil jak temné a dusné to předchozí místo bylo. Vzduch mě obklopil jemným kolísavým proudem. Stál jsem a hluboce jsem vdechoval čistý, chladivý vánek. Poslední známky bolesti hlavy a hrudi skoro zmizely a málem jsem už zapoměl nepohodu, kterou jsem měl konstantně od doby, kdy jsem přišel k vědomí. Sestoupil jsem ze strmé rampy asi sedm, osm stop k zemi. Rozhlédl jsem se okolo, abych zjistil, že i když jsem mimo ten vlhký a temný létající stroj, nejsem vůbec venku v přírodě. Byl jsem v obrovské místnosti. Strop byl rozdělen do proměnlivých obdélníků z tmavého kovu a těch, které svítily. Strop se sám o sobě stáčel dolů a vytvářel zárověň jednu z větších stěn místnosti. Ta měla tvar jako čtvrtina válce položeného na bok. Vnějšek stroje, který jsme právě opustili vypadal jako ten, který jsem viděl v lese, ale byl mnohem větší, skoro šedesát stop v průměru a šestnáct vysoký. Nevyzařoval žádné světlo, naopak, měl povrch z nějakého lesklého kovu. Zdálo se, že trup lodi vyzařuje slabé teplo. Stroj seděl na břiše, anebo pokud měl podvozek, tak byl jen několik inchů vysoký. Byl zaparkován skoro uprostřed obrovské místnosti. Na mé levé straně, směrem k jednomu konci místnosti, byly dva až tři oválné talíře, které odrážely světlo jako vysoce naleštěný chrom. Viděl jsem jasně dva z nich a jeden stříbřitý odraz světla, což mohl být třetí lesklý kruhový stroj. Měli zhruba čtyřicet stop v průměru, poměrně menší, než ten ze kterého jsem právě vystoupil. Neviděl jsem na těch sploštělých koulích žádné podpěry, nebo brzdy. Seděly na své kruhové spodní části a nechápal jsem jak mohly tímto způsobem udržet rovnováhu. Muž mě eskortoval přes halu ke dveřím, které se tiše a rychle otevřely z prostřední části směrem do stran. Ocitli jsme se v chodbě asi šest stop široké, která byla osvětlena ze stropu osm stop vysoko. Byl to jeden velký panel tlumeného jemného světla. Chodba byla rovná a pravděpodobně osmdesát stop dlouhá. Podél koridoru byly rozmístěny zavřené dvojité dveře.

Na konci chodby nás čekali další dvojité dveře. Tentokrát jsem si dával pozor. Neviděl jsem, že by se čehokoliv dotknul, ale dveře se znovu otevřely do stran ze svého středu. Vstoupili jsme do bílé čtvercové místnosti o šířce zhruba patnáct stop s osmistopovým stropem. Místnost měla stůl s židlí, ale moji pozornost okamžitě upoutali další tři lidské bytosti.

Dva muži a jedna žena stáli kolem stolu. Všichni také měli sametové obleky jako první muž, ale narozdíl od něj neměli přilby. Muži měli stejné svalnaté proporce a dobrý vzhled jako první muž. Žena též měla tvář a postavu jak se patří. Měli hladkou kůži bez jediné vady. Žádné vrásky, jizvy a pihy. Pozoruhodně dobrý vzhled toho prvního muže byl teď více pochopitelný, když jsem je viděl všechny pohromadě. Měli sourozenecké rysy, ale nebyli stejní.

“ Může mi prosím někdo říct, kde to jsem? “  rozkázal jsem, přestože jsem byl stále roztřesen z mého setkání s těmi odpornými bytostmi. 

“ Co se to k čertu děje? “

“ Co je tohle místo ? “

Neodpověděli mi.

Jen se na mě podívali, i když ne neslušně. Jeden z mužů a žena obešli stůl směrem ke mě. V tichosti mě každý uchopil za jednu ruku a vedli mě ke stolu. Nevěděl jsem proč s nimi mám spolupracovat. Nechtěli mi ani nic říct. Bohužel jsem nebyl v pozici o tom argumentovat, tak jsem nejprve následoval. Zvedli mě lehce na vršek stolu. Byl jsem ostražitý a začal jsem protestovat.

“ Moment, jen mi řekněte co máte v úmyslu! “

Začal jsem se bránit, ale všichni tři mě jemně tlačili zády ke stolu. Díval jsem se vzhůru na strop, který byl pokrytý panely měkkého bílého světla s modravým nádechem. Zahlédl jsem jak má žena z ničeho nic v ruce předmět, který připomínal průhlednou, kyslíkovou masku z umělé hmoty, jen k ní nebyly připojeny žádné trubice. Jediná věc, která k tomu byla připojena, byla malá černá koule velikosti golfového míčku. Přitlačila masku na má ústa a nos. Chtěl jsem vstát a strhnout ji ze své tváře, ale než jsem stačil cokoliv udělat, cítil jsem slabost. Všechno začalo šednout a krátce poté už nebylo nic, než jen temnota zapomnění...