Travis Walton - Fire in the sky/Oheň v oblacích, IV.díl

 Mimozemšťani

“ Ugnng...” tiše jsem zasténal. Můj první záblesk pomalu se vracejícího vědomí s sebou přinesl jediný a nesnesitelný pocit bolesti. 

“ K sakru! “ stiskl jsem zuby v záchvatu agónie. Mučivá bolest mě skoro opět uvedla do bezvědomí. Cítil jsem se jako popálený, úplně celý a také uvnitř. Ležel jsem na zádech a nejprve jsem se ani nezkoušel pohnout, nebo otevřít oči. Byl jsem oslaben z nedostatku vody a věděl jsem, že když se pokusím byť jen pohnout ramenem, upadnu opět do bezvědomí. Hořká, kovová chuť pokrývala můj jazyk. Má ústa byla suchá a měl jsem velkou žízeň. Zvláštní bylo, že slabost mých svalů se nezdála být z hladu. Pocit roztřesenosti byl divný, jako zvláštní směs námahy a nemoci. Něco nebylo v pořádku. Zdlouhavě jsem otevřel víčka a nic jsem nebyl schopen vidět. Potom se začal formovat rozmazaný obraz. Moje oči bojovaly s bolestí a zrak střídavě ostřil a rozmazával obraz. Nakonec se vše pomalu stalo jasnější. Rozmazané jiskření světla se nakonec ustálilo v pevný obraz. Byl jsem schopen rozeznat jakýsi zdroj světla nade mnou. Lampa byla zářící obdélník velikosti zhruba tři stopy na jednu a půl. Rozptýlené světlo přicházelo z plochého povrchu obdélníku. Na moment jsem mohl vidět kovový strop v jemné odražené záři nad světlem. Lampa se zdála být spuštěna ke mě, níže než strop. Díky blízkosti stropu jsem odpozoroval, že tvrdá plocha, na které jsem ležel byl nějaký druh vyššího stolu. Co se to děje s mýma očima? Zeptal jsem se sám sebe. Strop je celý pokřivený. Je příliš malý na této straně a příliš velký na druhém konci! Klamali mě snad mé vlastní oči? Přes nepříjemný pocit jsem je opět zavřel, ale po chvilce znovu otevřel, abych odehnal pocit závratě, který mě přepadnul. Divný strop měl opravdu zvláštní tvar jak jsem předpokládal, trojúhelníkový se základnou naproti mým nohám. To je ale divné místo usoudil jsem. Byl jsem zraněn. Ano, to je ono...Ale co? Pamatuji si jak se narovnávám a pocit jakoby mne někdo praštil basebalovou pálkou. Náhle se paměť vrátila a věděl jsem co se stalo předtím, než jsem upadl do bezvědomí. Pamatuji si jak stojím na pasece v lese a hledím na zářící disk! Kde to k čertu jsem? .....Oh, proboha - to je nemocnice! Přivezli mě sem, do nemocnice. To jsem si myslel. 

Bylo velmi horko a vlhko. Těžký vzduch mě skoro dusil a měl lehce bahenní a zkažený zápach. Potil jsem se a vlhkost se na mě srážela. Zamyslel jsem se proč mi sestra nesundala bundu, protože jsem cítil jak se mi shlukovala v podpaží. Stále jsem na sobě měl všechen svůj pracovní oděv včetně bot a bunda byla příliš teplá. Myslel jsem, že jsem byl zraněn velmi zle, že nebyl čas mě vysvléci. Možná jsem byl na nějakém oddělení pohotovosti.

Potom jsem ucítil jak něco lehce tlačí na moji hruď. Bylo to chladné a hladké. Podíval jsem se dolů a dokázal jsem udržet oči otevřené natolik, abych viděl jak byla moje bunda a tričko nadzvedáváno okolo mých ramen, což obnažilo moji hruď a břicho. Podivné zařízení se kroutilo kolem mého těla. Bylo to zhruba čtyři až pět inchů tlusté a cítil jsem, že dosahovalo od mého podpaží až několik inchů nad můj opasek. Bylo to zahnuté dolů uprostřed na každé straně mého hrudníku. Vypadalo to, že je to vyrobeno z lesklého tmavě šedivého kovu, nebo plastu. Přehlédl jsem vrchní část zařízení a byl jsem schopen vidět rozmazané obrysy doktorů, kteří se nade mnou nakláněli se svými bílými maskami a čepicemi. Byli oblečeni v neobvyklých oranžových pláštích. Nerozeznal jsem jasně jejich tváře.

Náhle se můj zrak vyjasnil. Okamžitý horor toho co jsem viděl mnou otřásl, když jsem si uvědomil, že rozhodně nejsem v nemocnici. Hleděl jsem přímo do očí odporné bytosti! Dívalo se to strnule na mě, svýma obrovskýma lesklýma hnědýma očima. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe. Byly tam tři! Udeřil jsem dvě z nich na pravé straně a jednu jsem zasáhl ramenem, což ji odmrštilo do té další. Můj pohyb byl více odstrčení, než úder, protože jsem byl příliš oslaben. Ta, které jsem se dotknul se zdála být jemná na dotek přes látku jejího oděvu. Svaly její mrňavé osoby se chovaly houbovitě, připomínalo to více tuk, než šlachu. Bytost byla lehká a spadla na záda velmi jednoduše. Svým jednáním jsem způsobil, že zařízení kolem mé hrudi spadlo na zem. Nebylo to k mému tělu nijak připojeno, žádné dráty, trubice ani nic podobného. Rouzhoupalo se to dopředu a dozadu a tento pohyb poslal  ze spodní části stroje paprsky měnícího se zeleného světla na podlahu. Moje bolavé tělo neposlouchalo mé příkazy. Moje nohy byly příliš zesláblé, aby mě udržely. Ztěžka jsem se opřel o pult. Monstrózní trio humanoidů se vydalo mým směrem a jejich ruce se mne skoro dotýkaly. 

S nadlidským vypětím zvířete zahnaného do kouta jsem posbíral poslední zbytky sil, abych se bránil. Vzal jsem něco z lavice, abych je odehnal, zatímco jsem bojoval s bolestí v hlavě. Má ruka uchopila tenký válec asi osmnáct inchů dlouhý, ale to bylo příliš lehké, aby to byla efektivní zbraň. Potřeboval jsem něco ostrého. Snažil jsem se zlomit konec válce. Praštil jsem koncem tubusu, který vypadal jako skleněný, o kovový stůl, na kterém jsem ležel. Nerozbilo se to. Zaujmul jsem tedy bojovou pozici s roztaženýma  nohama, abych umocnil útok. Vyrazil jsem dopředu se zbraní v ruce směrem k přibližujícím se bytostem. Zoufale jsem křičel hysterické výhrůžky. Bytosti zpomalily, ale pokračovaly směrem ke mně s rukama vpřed. 

“ Držte se ode mne dál “ zaječel jsem hrozivě.

Zastavily se. Ve vzteklém podřepu jsem držel válec za svou hlavou, připraven jej použít. Cítil jsem se beznadějně  chycen. Byl jsem obklopen ze všech stran, zády ke zdi.

Stály nehnutě a beze slova. Měřily něco málo pod pět stop a byly základního lidského vzhledu, dvě nohy, dvě ruce s pěti prsty a hlava s normální lidskou charakteristikou. Kromě základních lidských rysů však jakákoliv podobnost člověku hrozivě chyběla. Jejich slabé kosti byly pokryty bílým houbovitým masem. Měli na sobě oranžovo-hnědý oblek typu skafandru, který byl z jednoho kusu látky. Neviděl jsem v tomto materiálu žádný druh textury, tak jak normální oblek má. Dokonce to vypadalo, že tento oblek neměl ani žádné spoje. Neviděl jsem žádné knoflíky, úchyty, nebo zip. Neměly žádné opasky. Volnější část obleku měli nahrnutou u zápěstí a zřejmě u kotníků. Neměly žádný druh vyvýšeného límce u krku. Nohy měly zahaleny v nějakém narůžovělém druhu obuvi. Nerozeznal jsem žádné detaily těchto bot, ale měli velmi malou nohu, zhruba číslo čtyři podle našich poměrů. Když ke mně natáhly ruce, viděl jsem, že nemají žádné nehty. Jejich ruce byly malé, delikátní a bez chlupů. Slabé prsty vypadaly hladké a bez vrásek. Jejich jemná kůže byla velmi bledá, vypadala jako slonovina. Hlava byla neúměrně veliká vůči chatrnému tělu. Lebka byla vyboulená s malou čelistí a ostatní rysy vypadaly nevyvinuté, jako u nemluvňat. Jejich ústa měla malé rty a byla celkově úzká, nikdy jsem je neviděl otevřená. Na každé straně hlavy měly jakési vrásčité lalůčky, což byly patrně uši a jejich miniaturní kruhové nosy měly oválné nosní dírky. Jediná věc, která vypadala dospěle na jejich tváři byly ty neuvěřitelné oči. Tyto lesknoucí se koule měly hnědé duhovky, které byly skoro dvakrát větší než lidské, skoro inch v průměru! Duhovka byla tak veliká, že dokonce části zornice byly skryté pod víčkem, což dávalo oku kočičí vzhled. Z bílé části nebylo vidět skoro nic. Neměly žádné obočí a ani řasy.

Přes všechen křik a otázky, které jsem na ně chrlil, jsem se od nich nedočkal jediného slova. Neslyšel jsem je mluvit mezi sebou. Jejich ústa se nikdy nepohnula a nevydala jediný zvuk. Jediný hluk, který jsem slyšel byl můj vlastní hlas a jejich pohyby. 

Přesně v moment, kdy jsem chtěl vyrazit proti nim, se zprudka otočily a odcupitaly z místnosti. Vyběhly otevřenými dveřmi, zahnuly vpravo a zmizely. Rozčarování nad jejich útěkem bylo neuvěřitelné. Nadměrný adrenalin, který se dostal do mého krevního oběhu se mnou nekontrolovatelně třásl. Zhroutil jsem zpátky na lavici a snažil jsem se zpomalit své bušící srdce. Polikal jsem těžký vzduch, když jsem lapal po dechu.

Podíval jsem se směrem ke dveřím, protože jsem měl strach, že se bytosti vrátí. Nikoho však nebylo vidět. Potřeboval jsem něco lepšího ke svojí obraně. Zpozoroval jsem řadu podivných instrumentů ležících na lavici. Byly rozloženy blíže ku středu lavice, což nechávalo její kraje prázdné. Nebylo tam nic co bych znal, ale některé chromové předměty připomínaly ty v lékařské ordinaci, nebo laboratoři. Všechny byly příliš malé na to, aby se daly použít jako zbraně. Více jsem se obával, že se sám zraním o tyto předměty. Ničeho dalšího jsem se nedotknul a odhodil jsem válec, který jsem stále držel v ruce na podlahu. Musím se odtud dostat, uvažoval jsem zběsile s pocitem učinit rozhodnutí.

Za dveřmi byla zahnutá chodba asi tři stopy široká. Strop chodby vyzařoval jemné světlo, které bylo skoro nerozeznatelné. Podíval jsem se směrem doprava, temnou chodbou dolů, kam mimozemšťani běželi. Nikoho jsem neviděl. Jelikož jsem nikoho neviděl ani v levé chodbě, vydal jsem se tímto směrem. Rozběhl jsem se zběsile dolů úzkým koridorem. Sevřená chodba se stočila vpravo a uháněl jsem až jsem minul otevřené dvěře na levé straně, aniž bych se podíval dovnitř, jen zhruba deset stop od místa kde jsem vstoupil do chodby. Letmo jsem zahlédl místnost, ale bál jsem se vstoupit. Počkej chvilku Travisi! Měl jsem obtíže udržet se pod kontrolou. Co když jsem propásl šanci u těch dveří najít východ ven? Viděl jsem další dveře zhruba dalších deset stop přede mnou na pravé straně. Zpomalil jsem jak jsem se přibližoval.

Možná toto bude místo jak se odtud dostat...

Zdroj: travis-walton.com, úryvek z knihy Fire in the Sky

Překlad: Michael M.Faitl