Travis Walton - Fire in the sky/Oheň v oblacích, III.díl

 Návrat

Vědomí se mi vrátilo té noci, co jsem se probudil na studené silnici západně od Heberu v Arizoně. Ležel jsem na břiše s hlavou na pravém předloktí. Chladný vzduch mě okamžitě probudil. Podíval jsem se vzhůru, abych zahlédl světlo, které zhaslo na zahnutém spodku zářícího trupu. Jak jsem zvedl hlavu, upoutalo moji pozornost bílé světlo jen těsně před tím, než zmizelo. Buď bylo světlo vypnuto, nebo se zavřel poklop, který utnul světlo uvnitř. Zachytil jsem jen moment a nebyl jsem si jist co to bylo.

Potom jsem viděl zrcadlící se obrys kruhového, stříbrného disku, který se vznášel metr a půl na povrchem vozovky. Musel být aspoň třináct metrů široký, protože přesahoval několik metrů mimo levou stranu silnice. Byl větší než cesta a zasahoval přes ní jasně až ke skalnímu výčnělku na druhé straně. Objekt se zdál být uprostřed asi pět metrů vysoký.

Vznášel se na chvilku tiše nad silnicí až do vzdálenosti několika desítek metrů. Viděl jsem noční oblohu, okolní stromy a dělící čáru silnice, která se odrážela lesklém trupu talíře. Lehký závan tepla mě zasáhl do tváře a náhle to vystřelilo vertikálně do nebe, což vytvořilo silný vítr, který zacloumal okolními borovicemi a zašustil opadanými suchými listy v přilehlé trávě. Neudělalo to žádné světlo a bylo to skoro okamžitě pryč.

Nejzvláštnější věc na tomto startu byla jeho tichost. Bylo nemožné, aby něco tak velkého, co se pohybuje atmosférou v takové rychlosti, nezasvištělo ve vzduchu, anebo dokonce neprolomilo zvukovou bariéru. Přesto, bylo to absolutně tiché!

Otřeseně jsem se postavil na nohy, které byly jak gumové. Zapotácel jsem se a potom chytil znova rovnováhu. Rozhlédl jsem se a poznal jsem opuštěnou část cesty kroutící se dolů kaňonem do Heberu ze západního směru. Divoce jsem se rozběhl opuštěnou silnicí přes most do Heberu a zastavil se u nové budovy naproti čerpací stanice Union 76. Nikdo neslyšel mé zoufalé klepání. Žádná auta nejela zrovna okolo. Běžel jsem znovu dolů silnicí přes druhý most k řadě telefonních automatů u benzínky Exxon. Vytočil jsem operátora - k zavolání operátora nebylo třeba ani cent - a nahlásil jsem číslo mé sestry. Byla jediný příbuzný v okolí s telefonem. Můj švagr to zvednul. Bylo pět minut po půlnoci.

Byl jsem v divném psychickém stavu, velice těžko popsatelném. Jak si jen nejlépe pamatuji, zakřičel jsem něco jako: “ Oni mě vrátili zpátky!” A potom jsem zabrblal, “ jsem tady, v Heberu, prosím pošli pro mě někoho!” Moje ruka se třásla jak jsem držel telefonní sluchátko.

Grant však nebyl příliš nadšený. Pochopil hovor jako další krutý žert. “ Umm, myslím, že máte špatné telefonní číslo “, odpověděl sarkasticky a chtěl položit.

“ Počkej! To jsem já, Travis!” křičel jsem hystericky do telefonu.

“ Kde jsi?” zeptal se zjevně podezíravým hlasem.

“ Jsem na benzínce Exxon v Heberu.”

“ OK “, odpověděl skoro kajícně, ale stále ve střehu. “ Zůstaň, kde jsi. Jedu pro tebe. Jen vydrž.”

Grant jel tři míle z Tayloru přes Snowflake a vyzvedl mého bratra Duana v domě u naší matky. Řekl mu o telefonátu a  že pochybuje, že jsem to opravdu já. Duane si také myslel, že to může být jen další příklad nějakého debilního humoru. Nicméně se rozhodli, že nemohou riskovat to neprozkoumat. Vydali se do Heberu, třicet tři mil daleko.

Světla náhle ozářila moji telefonní budku. Zaplavila mě velká úleva, když jsem zvedl hlavu a viděl světla auta mého bratra. Duane a Grant vystoupili a přišli k místu, kde jsem byl stále skrčený v budce. Duane otevřel skleněné dveře telefonní budky a pomohl mi na nohy.

“ Ani nevíš jak rád tě vidím “ řekl Grant.

Duane mi pomohl se dostat do vyhřátého auta a požádal Granta, aby řídil. Cestou do Snowflake jsem se snažil říct jim vše co se událo, ale nemohl jsem to ze sebe všechno dostat.

“ Byli oškliví - bílá kůže - strašně veliké oči...”  vystrašeně jsem vzlykal.

“ Uklidni se Travisi, teď už jsi v pořádku. Oni ti neublížili, že ne?”

“ Ne....ale ty oči, ty strašné oči! Stále se na mě dívaly!

“ Hlavně, že jsi v pořádku, to je nejdůležitější,” řekl Duane. “ Všichni měli o tebe hrozný strach.”

“ Jestli je už po půlnoci, tak jsem musel být v bezvědomí několik hodin “ odpověděl jsem roztřeseně. “ Protože si pamatuju jen hodinu, možná hodinu a půl uvnitř té věci.”

Duane a Grant se na mě divně podívali.

“ Travisi, dotkni se své tváře,” řekl Duane

“ K čertu, dnes ráno jsem se holil a už to zas vypadá jak po týdnu!” vykřikl jsem, stále nechápajíc.

“ Travisi,” řekl Duane klidným hlasem, “ byl jsi nezvěstný pět dní!”