Travis Walton - Fire in the sky/Oheň v oblacích, II.díl
Ukázka z knihy Fire in the sky Travise Waltona. Zveřejněno s laskavým souhlasem autora.
Překlad: Michael M.Faitl
Únos
Mike vypnul motor a všichni jsme to s údivem pozorovali. Chlapi z druhé strany auta se nahnuli přes nás, aby lépe viděli. Pouhých sedm metrů na zemí tam nehybně visel divný zlatavý disk. Byli jsme doslova přikováni pohledem na tento objekt ve vzduchu a tento tichý moment se zdál být jako celá věčnost. Chladná a znepokojivá realita toho co vidíme v nás všech probudila strach a úzkost a náhle, sledujíce opravdovost této grandiózní struktury, nás zavalily všechny pocity najednou. Skoro jste mohli slyšet bušení našich srdcí nad vším tím hrobovým tichem. Méně než 40 metrů od nás visel kovový stroj nehybně ve vzduchu, “ komplikovaná hromada dřevěného výseku sedm metrů nad zemí “. Loď byla bez pohybu, vznášejíce se nízko pod vrcholky stromů poblíž vrcholu kopce. Silná mechanická preciznost zářícího stroje byla v silném kontrastu s temným okolním terénem. Jeho okraje byly jasně viditelné. Obrys zlatavé lodi očividně vystupoval z modré temnoty jasné večerní oblohy. Jemný žlutý opar osvětloval bezprostřední okolí lodi tajuplnou září. Pod tímto podivným světlem se les v okruhu zbarvil do zvláštních odstínů, které byly velice rozdílné od přírodních barev. Stromy, křoví a tráva odráželi nové pronikavé a výstřední odstíny. Odhadoval jsem, že objekt měl šířku zhruba sedm metrů a výšku tři a půl metru. Plochý disk měl tvar jako dvě pánve položené na sobě s malou kruhovou miskou na vrchu položenou vzhůru nohama. Bílá kopule na vrchu byla sotva viditelná z našeho úhlu a vyčuhovala na horní hraně lodi. Viděli jsme tmavší pruhy mdlého stříbrného lesku, který odděloval zářící místa do jakýchsi sekcí, či panelů. Tlumené nažloutlé světlo, které objekt vyzařoval ze svého povrchu připomínalo rozžhavený kov zrovna vytažený z pece. Nemělo to žádné viditelné antény, nebo výčnělky. Neviděli jsme nic, co by připomínalo okna, dveře, poklop, nebo nějakou podobnou strukturu. Loď se nehýbala a nevydávala žádný zvuk. Visela mrtvě ve vzduchu. Přeskakoval jsem z jedné ohromené tváře na druhou a zpět na představení ve vzduchu a najednou mě zachvátil pocit nutnosti vidět stroj zblízka. Obával jsem se, že odletí a propásnu tím jedinou šanci v mém životě uspokojit svou zvědavost. Narychlo jsem vylétl z auta a rozběhl se k vznášející se lodi.
Chlapi byli vystrašeni mým nečekaným chováním.
“ Co si myslíš, že děláš? “ dožadoval se hlasitým pronikavým šepotem Mike.
Opatrně a tiše jsem našlapoval a rychle jsem se octnul blíže podivnému stroji. Překročil jsem opatrně malé jedle až jsem našel cestičku mezi stromy. Strčil jsem si ruce do kapes jako reakci na chladný vzduch mimo auto.
“ Hej, Travisi “ varovali mě vytrvale chlapi.
Zastavil jsem se na dlouhý váhavý moment. Otočil jsem se zpět a viděl šest mužů zírajících na mě nechápavě z auta. Střízlivé uvědomění toho, co jsem dělal, náhle posílilo moji nejistotu se kterou jsem již bojoval. Co mám dělat? Ptal jsem se sám sebe. Řekl jsem si, že jsem možná nerozumný. Nepůjdu příliš blízko......, ale co když je někdo uvnitř té věci? Zaváhal jsem. Nakonec jsem se ujistil, vždyť mohu vždycky utéct. Byl jsem rozhodnut. Bez signálu chlapům v autě jsem se rezolutně otočil a pokračoval v mém drzém pochodu. Dostal jsem se do ještě větší blízkosti, opatrně přikrčen v posledních pár metrech. Opět jsem se narovnal, když jsem vkročil do kruhové záře světla, které se odráželo na zemi pod lodí. Byl jsem zhruba dva metry od stroje. Oslněn žlutou aurou jsem vzhlédl nahoru, na neuvěřitelně hladký, neposkvrněný povrch zahnutého trupu. Byl jsem zaplněn obrovským pocitem zvědavosti a respektu jak jsem přemítal nad nepochopitelnou záhadou tohoto objektu. Zaznamenal jsem sotva slyšitelný zvuk, který vycházel z lodi. Byl jsem schopen zaregistrovat podivnou směs nízko a vysokofrekvenčních mechanických zvuků. Byly to střídavě vysoké, pronikavé, pípavé momenty překrývající se s nízkým dunivým zvukem těžké techniky, který jakoby přicházel z velké dálky. Podivné tóny byly tak promíchány, že bylo nemožné je porovnat s nějakým zvukem, který bych si pamatoval.
“ Travisi! Jdi pryč! “ křičel na mě Mike.
Prchavě jsem pohlédl na vůz zaparkovaný na cestě a hned jsem otočil pohled zpět, abych mohl dále studovat neuvěřitelný stroj.
Najednou jsem byl vyplašen silným, bouřlivým návalem vibrací z lodi. Nadskočil jsem jako když nastartujete několik generátorů najednou. Viděl jsem talíř jak se zakymácel kolem své osy se zrychlující se frekvencí, jakoby vršek lodi byl nestabilní. Jak se objekt vznášel a kymácel, byl stále ke mě nakloněn stejnou stranou ve stejné výšce. Přikrčil jsem se k zemi, když jsem viděl oslnivě jasný, modrozelený paprsek, který vystřelil ze spodní části lodi. Nic jsem potom neviděl. Nic jsem neslyšel, jen jsem cítil znecitlivující sílu jakéhosi vánku. Bylo to jak poprava elektrickým proudem. Zazněl intenzivní skřípající zvuk poklopu. Neuvěřitelný výboj jednu stopu širokého paprsku mě zasáhl plnou silou do hlavy a do prsou. Mé vědomí se ponořilo rychle do bezcitné temnoty. Nestihl jsem ani zaznamenat co mě zasáhlo, ale okamžitě jsem cítil ten paralyzující vánek, nic jiného. Chlapi v autě pozorovali mé tělo ohnuté do tvaru archy s roztaženýma rukama a nohama, jak mě síla paprsku zvedala ze země. Byl jsem vymrštěn zády vzduchem skoro do čtyř metrů. Viděli jak mé pravé rameno narazilo na tvrdý kamenný povrch kopce. Moje tělo přistálo ochable a nehybně na zemi.
“ Mám ho “ křičel Steve.
Dwayne se přidal “ Rychle odsud vypadněme! “
“ Nakopněte tu káru “ zaječel hystericky Allen.
Mika se nemusel nikdo doprošovat. Už se zoufale snažil nastartovat auto. Jeho roztřesená ruka konečně našla klíče. Motor se rozběhl a Mike vyrazil šíleně přes hrbolatou cestu, zběsile točící volantem z jedné strany na druhou.
“ Sleduje nás to? “ řval přes rameno. Nikdo mu neodpovídal.
“ Je to za námi? “ zakřičel znovu.
Když znovu nikdo neodpověděl, otočil se, aby viděl jen tupé šokované výrazy jeho parťáků. Jejich šedé tváře hleděly bezmyšlenkovitě vpřed. Šest otrlých dřevorubců bylo zdrceno neuvěřitelným hororem, kterého byli právě svědky. Mike měl strach, že je talíř bude pronásledovat. Vyklonil se z otevřeného okna vozu, aby viděl dozadu a byl zasažen do tváře ostrým jehličím větve borovice. Narážel do balvanů a jiných překážek jak se snažil se neustále dívat dozadu. Nevyzpytatelně vibrující zpětná zrcátka produkovala jen rozmazaný a roztřesený obraz, slabou žlutou záři v temnotách. Podněcovaný náporem teroru šlápl na plyn. Rachotící náklaďák vystřelil kupředu rychlostí 35 mil za hodinu - daleko rychleji, než stav cesty dovoloval. Míjející větev srazila pravé zpětné zrcátko do nepoužitelné pozice. Starý vůz vzlétl do vzduchu přes vysokou vodní zábranu na prašné cestě. Když znovu přistál, sklouzl se destruktivně na svých oslabeným tlumičích za doprovodu strašného zvuku. Silný náraz kovu na kov přivedl Mika k rozumu. Byl sevřený náhlým uvědoměním si, že na cestě je led. Pokud se auto porouchá, budou vydáni napospas neznámé hrozbě, před kterou se teď snaží uniknout. Zpomalil tedy na deset mil za hodinu. Byl vděčný, že auto stále funguje a je schopné je přepravit do bezpečí. Projeli kolem hustého porostu mladých borovic a loď se ještě jednou ztratila z dohledu. Jelikož měl Mike odvedenou pozornost jinam a ne k řízení, najel si špatně na poslední vodní překážku. Byla to ta největší ze všech a zároveň poslední před hlavní silnicí, která byla jen několik desítek metrů vpředu. Mike zastavil a couvnul, aby si lépe nadjel.
“ Vypadá to, že nás to nesleduje “, otřásl se Mike v momentě, kdy zařadil zpátečku.
Zastávka probudila ostatní muže z jejich tichého mlčení. Začali hystericky štěbetat a místo pokračování v jízdě tam stáli s nastartovaným motorem. Nemohli se vzpamatovat a rozhodnout co podniknout. Jeden křičel na druhého zmateným vysokým hlasem.
Mike se úzkostlivě zeptal: “ Viděl jsem ho padat zpět, ale co se mu stalo?”
“ Člověče, modrý paprsek ze spodku lodi ho úplně zasáhl! Vypadalo to, že ho to pohltilo.” Kenův hlas byl vážný.
“ K čertu! Vypadalo to jakoby se rozpadl!” zvolal Dwayne.
“ Ne, byl vcelku,” oponoval Steve. “ Viděl jsem ho spadnout na zem.”
“ Nerozumím tomu. Určitě to vypadalo jakoby ho zasáhl blesk, nebo něco!” odpověděl Dwayne. “ Slyšel jsem zvuk jak když se dotkneš vysokého napětí!”
“ Hej, chlapi, měli bychom se vrátit,” prohlásil někdo.
“ Na to zapomeň člověče, já zpátky nejedu! “ řekl někdo jiný.
Jak se všichni dohadovali Mike je přerušil. “ Udělejme oheň, aby ti co nechtějí jet zpátky mohli zůstat tady na pasece, zatímco ostatní se tam vrátí.”
V okamžiku, kdy Mike vyndaval z korby nádobu s benzínem, všichni byli ohromeni, když se náhle objevily světla na západní straně hlavní silnice. Vzdálený obrys kempovacího karavanu byl vidět v temnotě.
“ Pojďme zastavit ten auťák, třeba nám pomůžou “, zakřičel John
Všichni se seřadili na pravé straně auta. Když Mike obešel auto ze strany řidiče, zvolal: “ Hele, viděli jste to?”
Ostatní se ohlédli. Jeden z mužů vyběhl před auto. “ Co to bylo?” zeptal se.
Mike řekl, že myslel, že krátce zahlédl obrys zlatého disku skrze stromy na jižní straně. Vystoupal vertikálně nad vrcholky stromů a vystřelil neuvěřitelnou rychlostí směrem na severovýchod. Naskákali do auta a Mike se přehoupnul se starým náklaďáčkem přes poslední vodní bariéru a napojil se na hlavní silnici směrem na západ. Všichni pokračovali v debatě a snažili se pochopit co se stalo. Po další míli stále ještě diskutovali, když přijeli k odbočce, která vedla na sever, do Heberu. Zde konečně došli k nevyhnutelnému závěru. Mike odbočil z cesty a tiše řekl: “ Toto auto jede zpátky. Každý, kdo nechce jet může vystoupit teď a tady a počkat tu! Chovali jsme se jako stádo volů. Byli jsme vystrašení, o tom není pochyb, ale musíme udělat to, co jsme měli udělat na prvním místě! “
Rozpačití muži již více neprotestovali o návratu. Přestože se někteří stále zdráhali, styděli se to přiznat. Navíc představa čekání na odbočce v samotě a ve tmě byla daleko horší, než jet společně zpět. Jejich kuráž byla posílena uběhnutým časem a vzdáleností od místa události. Nicméně, když odbočili zpět mimo hlavní silnici směrem do lesa, jejich obavy se začaly vracet. Začali spekulovat o strašným možnostech toho, co můžou objevit až se vrátí. Čím více se blížili, tím více byli znepokojeni.
“ Počkej, bylo támhle!” zavolal Ken.
Někdo navrhnul popojet okolo a nasměrovat světla na hromadu dřeva, nad kterou viděli loď se vznášet. Zacouvali zpět a jeli přes mladé stromky jedle stojící jim v cestě. Jejich oči prohledávali oblast ozářenou světlem auta, ale nic nenašli.
“ Budeme muset asi vystoupit a podívat se okolo “, řekl Mike.
Nejprve hledali v bezpečné vzdálenosti předních světel. Zůstávali pospolu, tisknouce se k Mikovi, který měl jako jediný baterku. Paprsek baterky zkoumal každý tmavý kout v temní noci. Hledali za každým kmenem, křovím a pařezem. Opakovaně volali “ Travisi ....TRAVISI “ Kromě jejich hlasů byl však les smrtelně tichý. Hledali více na sever tak jak navrhnul Allen. Hledali za hřebenem kopce více na jih. Nenašli žádné znamení, žádné cizí předměty, nebo neobvyklé značky. Žádné spáleniny, otisky v zemi, nebo narušený povrch. Žádné otisky a stopy po boji.
Čím déle pokračovali, tím více byl Mike znepokojen a více emocionálně přehlcený. Zavrávoral, potom se postavil dívajíce se dolů. Měl těžkosti kontrolovat svoje pocity. Ztráta kamaráda, jeho vina, když se rozhodl ujet a tlak který ostatní vyvíjeli na jeho osobu, jakožto vedoucího skupiny bylo příliš mnoho v jeden moment. Konečně se Mike vzchopil: “ OK chlapi, tady nejsme k ničemu užiteční. Jedeme.”
Nasedli do auta a vyrazili na dlouhou cestu do Heberu. Vzpomínka na to co právě zažili jim zanechala široké spektrum silných citových reakcí. Potom Ken konečně prohlásil to, čeho se každý snažil vyvarovat: “ Budeme to všechno muset nahlásit.”