Travis Walton - Fire in the sky/Oheň v oblacích, I.díl

 Ukázka z knihy Fire in the sky Travise Waltona. Zveřejněno s laskavým souhlasem autora. 

Překlad: Michael M.Faitl

Obyčejný den

Bylo ráno, středa 5.listopadu 1975. Pro nás, sedm mužů pracujících v polesí Apache-Sitgreaves to byl obyčejný pracovní den. Nebylo nic toho podzimního slunečného rána co by věstilo obrovskou hrůzu, šok a zmatek, který jsme měli po setmění prožít. Pracovali jsme v Turkey Springs na prosekávání porostu. Činnost jednoduše spočívá v úpravě okolí kmenů menších stromů, aby mohly rychleji růst. Ten den, 5.listopadu, jsme prováděli výsek až na vrchol kopce směrem na jih, tak jak stálo ve smlouvě. Je to proces, při kterém se prosekává klestí a stahuje se na hromady, které se pak pálí v období, kdy není velké sucho. 

Šéfovi Miku Rogersovi bylo 28, byl z nás sedmi nejstarší. Získával tyto zakázky od lesní správy už devět let, což bylo dost dlouho na to, aby se naučil, leckdy složitou cestou, všechny triky a nástrahy tohoto byznysu. Věděl přesně, jakým způsobem férově vyměřit cenu za akr, která eliminuje konkurenci a přitom stále zajistí profit. Turkey Springs byla nejlepší zakázka co se zisku týče jakou kdy Mike obdržel. Byla to opravdu nejlepší cena za akr jakou kdy dostal. 

Zatímco někteří stahují dřevo na hromady, další prořezávají pomocí motorové pily. Já jsem řezal, stejně tak jako Allen Dalis a John Goulette. Dwayne Smith, Kenneth Peterson a Steve Pierce za námi odklízeli pořezané dřevo jak jsme postupovali směrem k hřebenu. Dwayne Smith si to neuvědomoval, ale musel jsem stále dávat pozor, abych ho nezasáhl padajícím stromem. Jeho nezkušenost a horlivost byla příčinou, že pracoval příliš blízko a tak mi neumožňoval nahromadit více pořezaného dřeva, což by mezi námi vytvořilo určitý rozestup. Ale aspoň se snažil. To samé jsem nemohl říci o Stevovi. Viděl jsem jak Mike vytváří dole pod kopcem velké hromady, aby byly znatelné. Steve využil absence našeho šéfa a lehl si na moment na kmen poblíž. Normálně to byl dobrý pracovník, ale dnes byl trochu rozladěný, protože Mike ho nařknul z několika špatných hromad, které Dwayne udělal. Snažil jsem se držet odstup od druhých, ale potkávali jsme se v místech hustého porostu na jedné straně vytýčeného prostoru. Hluk mojí pily je dost velký, i když mám špunty do uší, natož pak, když jsou tři muži na jednom místě. Najednou jsem viděl stín a sotva jsem uskočil stranou před padajícím stromem. Rozhlédl jsem se okolo, kdo to uříznul. Allen. Jeho posměšný výraz prozrazoval, že to nebyla náhoda. Nenechal jsem ho to na mne ušít. Posunul jsem se více nahoru v kopci, abych mohl pracovat. Allen vždycky řezal jak blázen. Byl rychlejší než kdokoliv jiný, včetně mě. Jeho rychlost pomáhala zvýšit produkci, ale zároveň mu bránila být vzhůru a pracovat každý den. Jeho nekontrolovatelná povaha se odrážela zřejmě v jeho práci, přenášel svoji zlost na stromy. Allen se pohádal skoro s každým ve skupině, i se mnou. Provokoval šarvátky, které nikdy nedokončil. Přestože naše rozdíly byly zapomenuty do určité míry a byli jsme v práci přátelé, tušil jsem, že má ke mne nějaké přetrvávající špatné pocity. 

Odpolední slunce začínalo chladnout a sestupovalo dolů směrem k západu. Západ slunce na horách je rychlý. Je okamžitě tma, když staré slunce sklouzne za stromy a z dohledu, za vysoké hřebeny hor. Můj nos začínal tuhnout jak se postupně ochlazovalo. S končícím létem začaly teploty večer klesat na 5, nebo 10 stupňů. Pracoval jsem trochu rychleji, abych zahnal chlad, dychtivě očekávajíc konec tohoto dne. Nezbývalo mnoho času k našemu návratu domů. Již bylo patnáct minut po západu slunce, ale ještě jsme řezali v ubývajícím světle. Kouknul jsem se znovu na hodinky a bylo nejméně šest hodin. Mike se nacházel stále trochu níže na svahu sbírajíc dřevo, které vršil na hromady. Zařval jsem a chopil jsem se úkolu vydat signál k ukončení práce. Hluk pil utichl a poslední ozvěny zmizely ve tmě končícího dne. Naložili jsme pily, benzínové kanystry na korbu našeho auta. Když jsme urovnali kanystry, aby se nepřevrhly cestou, Mike zabouchl důkladně dveře nákladního prostoru. Vetchý  náklaďák poklekl na své staré unavené tlumiče, když jsme všichni usedli dovnitř. Dwayne byl u zadních levých dveří, Jown a Steve uprostřed a Allen u pravých dveří. Vpředu jsem seděl já, Ken uprostřed a samozřejmě Mike řídil. Všichni jsme většinou seděli na stejných místech každý den. Nekuřáci vpředu a kuřáci vzadu. Mike nastartoval starý pickup a už jsme šplhali na sever na vrchol kopce, směrem k hlavní silnici. Bylo šest hodin a deset minut. Bez jakýchkoliv obtíží jsme měli být doma před půl osmou. Měli jsme stáhnutá okna, abychom nabrali trochu čerstvého vzduchu. Byli jsme stále trochu zahřátí z práce, i když bylo již večerní chladno. Mike, Ken a já nekouříme a upřednostňujeme dýchání opravdového, čirého vzduchu. Čtyřka vzadu si zapálila okamžitě jak jsme usedli do vozu, nervózní po mnoha hodinách bez cigarety. Čerstvý vzduch  přicházející oknem na mé straně byl osvěžující. Každé ráno většinou všichni pospáváme, ale cestou zpět nikdo nebývá ospalý. Horlivost a aktivita z práce s námi opravdu zůstává celou cestu domů. Jak jsme tak zdolávali vodní zátarasy na cestě - překážky vytvořené z hlíny a štěrku, které zabraňují vodě odplavit cestu v deštivých měsících - náš pickup se houpal na svých pružinách vydávajíc tupý klapající zvuk. Všichni si začali dělat srandičky z našeho auta. V ten moment jsem si všiml světla, které přicházelo spoza stromů na pravé straně několik desítek metrů před námi. Nečinně jsem usoudil, že záře je zapadající slunce. Potom mi ale došlo, že již zapadlo před půl hodinou. Myslel jsem, že to může být světlo od nějakých lovců, kteří tam kempují - světla auta, nebo oheň. Někdo z chlapů to musel taky vidět, protože všichni sedící na pravé straně najednou ztichli. Jak jsme pokračovali v cestě vzhůru směrem k záři, ztratili jsme to na chvilku z dohledu. Sotva jsme něco zahlédli přes husté větve porostu než jsme se dostali na otevřené místo mezi stromy. 

“ Ty krávo.... “ začal Allen.

“ Co to k čertu bylo?” zeptal jsem se.

Mé oči se napjatě snažily rozeznat záblesky pronikající mezi stromy, které blokovaly náš výhled. Z mého otevřeného okna jsem mohl sledovat nažloutlé paprsky přetínající směr naší jízdy na cestě několik metrů před námi. Zaujatý, nemohl jsem se dočkat až se přiblížíme k osvíceným borovicím. Mike nemohl ze své pozice řidiče vidět nahoru, aniž by se nahnul dopředu.

“ Co vidíš?” vyzvídal.

Dwayne odpověděl, “ nevím, ale vypadá to jako havarované letadlo zachycené ve stromech “.

Konečně naše vzrušení donutilo Mika, aby trochu šlápnul na plyn, tak co ještě auto zvládlo v kopci. Dostali jsme se do místa, kde jehličnany prořídly a kde jsme měli dobrý výhled na zdroj podivného světla. Okamžitě jsme byli zmrazeni nejúžasnějším a nejneuvěřitelnějším pohledem, který jsme kdy v našich životech zažili.

“ Zastav” zakřičel John “ zastav auto! “

Jak náklaďáček zabrzdil na prašné a kamenné cestě, vyrazil jsem dveře, abych lépe viděl v oslnivé záři.

“ Můj bože!” křičel Allen, “ to je létající talíř! “