Ruiny Puma Punku
V knihách je “ Sluneční brána “ v Tiahuanaku často popisována jako “ archeologický skvost Jižní Ameriky “. Nicméně návštěvník, který stojí před tímto sotva tři metry vysokým “ skvostem “ je více zklamán, než ohromen. Nevýrazný poškozený monolit je obehnán zrezivělým plotem a výjevy nějakých bohů jsou za tisíce let vybledlé a erodované. Tisíce krutých let se na tomto monumentu podepsaly. Skupiny zpocených turistů prohánějících se na tomto nalezišti jako dobytek jsou každodenním obrázkem, a přesto nemají ani nejmenší tušení ( možná nemají mít ), že opravdová záhada tohoto komplexu se nachází méně než čtvrt míle odtud. Jak tištěný turistický průvodce, tak i ten živý, o této opravdové záhadě Tiahuanaka mlčí. Běžné archeologické příručky nezmiňují nespornou atrakci v horách Bolívie: ruiny Puma Punku. Proč? To je jednoduché, klasická archeologie nemá odpovědi.
Erich von Däniken
Oblast jezera Titicaca v bolívijských Andách je již po mnoho let opředena tajemstvím a legendy hovoří o mnoha ruinách ležících na jeho dně. Některé se však zdají být přístupnější obyčejnému návštěvníku, jako například místo s názvem Tiahuanaco. Právě zde se nachází jen několik desítek metrů od hlavního monumentu jedna z největších záhad moderní doby, naleziště Puma Punku. Ve výšce 4000 metrů nad hladinou moře je zde na poměrně malé ploše rozmístěno mnoho obrovských kamenných bloků, které dávají dojem jakoby byla dříve naprosto dokonalá struktura chaoticky rozmetána na kusy nějakou obrovskou explozí, nebo zemětřesením. Přestože je celé místo jen hromadou kamenných monolitů nejrůznější velikosti a váhy, je možné stále vidět při podrobnějším průzkumu dokonalé opracování těchto bloků. Některé kusy váží až sto tun a jsou především z tvrdých nerostů jako je žula, nebo diorit a připomínají produkt moderních stavebních metod. Při pohledu na tyto kamenné bloky se nelze ubránit pocitu jakoby byly betonovým odlitkem, protože některé z nich jsou rozměrově skoro identické. A to nemluvíme jen o základních rozměrech. Některé tyto kusy mají tvar písmene H a mají v sobě “ vytesány “ různé drážky, otvory a díry. Všechno do sebe určitým způsobem zapadá jako jedna obrovská skládanka. Tyto skutečnosti přidávávají ještě více nejasností do celé záhady. Kdo postavil tento monument? Pokud to byli primitivní indiáni, jakou technologii používali k opracování těchto extrémně tvrdých materiálů? Jak byly kamenné bloky přepravovány a manipulovány? Jakému účelu tato struktura sloužila a jaká síla dokázala tak očividně odolnou stavbu rozmetat na kusy? Otázek je příliš mnoho a archeologie nemá dodnes přesvědčivou odpověď na žádnou z nich. Vraťme se však nejprve trochu do minulosti.
Historie
První zmínka o Puma Punku přichází do Starého světa v polovině 16.století od potomků španělských dobyvatelů. Pedro de Cieca popsal toto místo jako jedinečné s obrovskými sochami a rozsáhlou terasou. Nicméně nikdo, včetně místních domorodců, neviděl toto místo jinak, než v podobě ruin. Nepotvrdily se ani zprávy o tom, že kopec poblíž, má tvar pyramidy. Známý Pedra de Cieca jménem Antonio de Castro y del Castillo, biskup města La Paz, napsal v roce 1651:
“ ...a přestože se dříve předpokládalo, že ruiny jsou dílem Inků a že sloužily jako pevnost v jejich válkách, bylo v současnosti usouzeno, že tyto struktury pocházejí z doby před potopou...I kdyby to byla práce kultury Inků v oblasti bez vody, Španělé by nebyli schopni postavit tak nádhérné stavby. To co si cením, jsou kameny, které zapadají přesně jeden do druhého tak dokonale a bez malty.....”
V první polovině 19.století cestoval do oblasti francouzský paleontolog Alcide Charles Victor d’Orbigny a popsal Puma Punku jako “ obrovské brány, které stály na horizontálních kamenných plošinách”. Řekl, že jedna z těchto platform byla 40m dlouhá. Bohužel v současné době nejsou k vidění žádné takto propojené struktury.
Jeden zajímavý monolit byl také popsán švýcarským cestovatelem/spisovatelem Johannem Jakobem von Tschudim v roce 1869:
“ Na poli cestou k Puma Punku jsme našli podivný monolit 155cm vysoký, 162cm široký a 52cm široký ve spodní části. Má dvě řady přihrádek. Spodní řada má další dvě velké části s dvěma menšími obdélníky nad sebou uprostřed. Vrchní řada má čtyři obdélníkové oddíly, které jsou odděleny od spodní řady přepážkou. Monolit je znám jako El Escritorio, neboli Psací stůl “.
V příručkách se však ani dnes nedočteme k jakému účelu sloužil tento kamenný kus. Jedno je však jasné, určitě to nebyl psací stůl. V roce 1892 vydali učenci Max Uhle a Alphons Stübel editovanou verzi předchozí třídílné knihy o ruinách v Tiahunaco a v Peru. Kniha obsahuje podrobné náčrty z Puma Punku, které jsou na milimetr přesné a současní archeologové by se mohli podle nich řídit. Oba badatelé byli přímo fascinováni nalezištěm v oblasti jezera Titicaca a proto pořídili přesné nákresy a změřili vše co se dalo. Informace pak přivezli zpět do Německa, kde v Lipsku vydali tuto zmíněnou knihu. Puma Punku v překladu znamená “ Lví brána “, přestože dnes není po žádné bráně na místě ani památky. To může být díky místním obyvatelům a také španělským dobyvatelům, kteří zničili co mohli, nebo přemístili mnoho materiálu, který byl použit pro stavbu jiných budov. Nicméně i kdyby se všichni domluvili, nikdo z nich by nebyl schopen změnit pozici obrovských monolitů, protože ty jsou zkrátka příliš těžké. I dnes by to bylo skoro nemožné. Siegfried Huber píše:
“ Místo připomíná dílnu kameníků, mistři a studenti právě odešli na oběd, aby se vzápětí vrátili k práci s kladivem a dlátem. Obrovské množství dovedně opracovaného materiálu, plošin, bloků, malých fragmentů, dveří a kamenných sedadel je připraveno na transport “.
Anomálie
Některé další monolity v sobě mají například velice jemnou drážku, jen několik milimetrů hlubokou. V přesném rozmezí je navíc doplněna kruhovými otvory. Vše vypadá jakoby to bylo precizně vyrobeno laserem, nebo nějakým diamantovým vrtákem, protože představa, že primitivní domorodci byli schopni takto opracovat jeden z nejtvrdších nerostů pomocí kostí a kamenných nástrojů zkrátka nedává smysl. Kamenné bloky jsou tak perfektně vyleštěny, že když přejedete prstem po hraně některého z nich, můžete se velice snadno říznout. V roce 2009 navštívil Giorgio Tsoukalos místního vyhlášeného kameníka v kalifornském Palm Springs. Tento muž se živý zpracováním kamene již 25 let. Byly mu ukázány některé fotografie z Puma Punku a aniž by cokoliv věděl o tomto místě, byl dotázán, jestli by byl schopen vyrobit některý z těchto kusů na zakázku. Tento odborník prohlásil, že ani za nejvyšší finanční nabídku se nebude ničím takovým zabývat. Je to prý technicky skoro nemožné.
Pokud je to opravdu tak složité i za pomoci naší moderní techniky, jak potom lidé dokázali tyto věci před tisíci lety? Nabízí se několik případných vysvětlení. Lze zmínit například teorii pana Davidovitze, který již v souvislosti se stavbou egyptských pyramid poukázal na pravděpodobnost, že lidé znali nějaký způsob výroby umělého kamene, něco podobného našemu betonu. Snažil se i poměrně úspěšně tuto teorii prokázat laboratorními pokusy. Nicméně v případě Puma Punku zatím nemáme podobný výzkum k dispozici.
V poslední době si někteří badatelé za pomoci moderní technologie dali práci a sestavili počítačový model, jak asi tyto ruiny mohli vypadat ještě před tím, než došlo k jejich zničení. V roce 1999 tak učinil například Erich von Däniken. Výsledek byl takový jak se očekávalo, podle naměřených rozměrů a tvaru jednotlivých kusů se zjistilo, že mnohé z nich přesně zapadají jeden do druhého jako stavebnice Lego. Dohromady pak mohou vytvořit komplikovanou strukturu neznámého významu. Zde přichází na scénu také další záhada. Podle architektů není prakticky možné stavbu takového rozměru a takové preciznosti vytvořit bez podrobných plánů. Mluvíme zde o detailních nákresech, projektu a plánování ještě před samotnou stavbou. Dnes víme, že obyvatelé této oblasti neznali písemnou formu záznamu. Kdo byl tedy schopen takovéto komplexní práce v době dávno minulé? Naše současná technologie by měla velké problémy něco takového napodobit. A pak tu máme oblíbenou problematiku transportu těžkých předmětů.
I když připustíme archeology neustále protěžovanou teorii přesunu obrovských kamenných bloků pomocí kmenů, provazů a tisíců dělníků, tak i v případě Puma Punku, stejně tak jako i na jiných místech, nacházíme stejný problém. Ruiny se nacházejí v nadmořské výšce 4000m, nad hranicí, kde se nevyskytují stromy. Dnes také víme, že žula pochází z Cerro de Skapia poblíž Zepita v současném Peru, nějakých 65km daleko. Jiná lokalita odkud pocházejí kamenné monolity byla objevena mnoho kilometrů na druhém břehu jezera Titicaca, takže musely být nějakým způsobem transportovány až na místo a to často i do příkrého kopce.
Tyto všechny skutečnosti jsou jen vrcholem ledovce při objasňování záhady Puma Punku a je potřeba provést další výzkumy.
Kdo tedy postavil Puma Punku?
Jednoduchá odpověď je, že nemáme ani nejmenší tušení. Několik různých teorií existuje, ale jsou pochopitelně z velké části archeologickou komunitou ignorovány. V mnoha částech naší planety se setkáváme s místy, která nezapadají do standartního historického kontextu. Dle autora a spisovatele Grahama Hancocka, lidstvo postrádá minimálně jednu velkou kapitolu svých dějin, která byla nějakým způsobem ztracena následkem obrovské katastrofy, která planetu postihla v dávné minulosti. Je tak dost dobře možné, že i ruiny Puma Punku jsou památkou na tuto dobu před naším věkem a že lidé zkrátka měli k dispozici vyspělou technologii, o které se nám nedochoval žádný záznam. Na druhou stranu je však třeba vzít v úvahu legendy a mýty našich předků, které v mnoha případech naprosto jasně popisují co a kde se stalo. Vlastně se často dá říct, že tyto legendy nejsou nic jiného, než jen zaznamenaná historie v ústní podobě, jelikož v mnoha případech to byla jediná možnost, jak si informace předávat z generace na generaci. V těchto “ mýtech “ se to jen hemží různými bohy a polobohy, kteří létají na obloze ve svých korábech a učí lidstvo vědám a umění. Není tomu jinak ani v našem případě. Přestože teorie pradávné lidské civilizace je velice reálná a je pro ní mnoho důkazů, musíme si položit otázku, kde tato civilizace vzala všechny potřebné informace a vědomosti? Odpověď leží opět ve starých legendách a mýtech místních obyvatel. Indiánský kmen Aymara žije v oblasti jezera Titicaca od nepaměti a je označován archeology za stavitele těchto struktur. Nicméně nejdůležitějším důkazem proti tomuto tvrzení je skutečnost, že když se zeptáte indiánů samotných, kdo postavil monumenty v Tiahuanaco, Puma Punku a v dalších místech, jejich odpověď je vždy stejná. Nebyli to naši předkové, ty ruiny jsou zde od pradávna a postavili je během jediné noci bohové, kteří “ přišli z nebes a uměli létat “. Sami údajně také monument zničili, když ho vyzvedli do vzduchu a nechali spadnout na zem. Není zase až tak složité pochopit, že projekt, který se v Puma Punku odehrával, je daleko za technologickými možnostmi indiánského kmene, který podle stejných archeologů, nepoužíval žádnou formu písma. Celá stavba tohoto monumentu vyžadovala dokonalé plánování a pokročilé matematické znalosti.
Kdo byli tito lidé z nebes? Navštívil snad samotný Bůh indiány v bolivijských horách a aby se nenudil, postavil jim složitý, technicky dokonalý kamenný monument? Není asi příliš složité si představit, co se stane, když na kopci poblíž primitivní indiánské vesnice přistane létající koráb a tito “ lidé z nebes “ přes noc postaví něco, co přetrvá tisíce let. Taková událost bude pak zákonitě v životě místních obyvatel hrát velkou roli a s největší pravděpodobností se stane předmětem diskuzí mnoha následujících generací. Navíc, když si uvědomíme, že pokud se něco takového stalo, je jasné, že jazykové znalosti těchto lidí jednoduše nedokázaly popsat jev tak výjimečný, jelikož neměli pro tyto věci slova, která máme dnes. Museli tedy použít výrazy, které již znali. A to se přesně odehrává v takových a podobných legendách po celém světě. Bohové, andělé, démoni a jíné bytosti často sestoupili z nebe na zem a prováděli zázraky, nad kterými zůstával stát obyčejný pozemšťan v údivu...
Michael M.Faitl
Reference:
world-mysteries.com
hubpages.com
časopis Legendary Times
Foto:
Herbert Eisengruber
world-mysteries.com
Martin Gray, sacredsites.com
Journal of the Society of Architectural Historians 59/2000