Ludvík Souček

„Říkej, prosím tě, že to píšeme celé měsíce.“

Ludvík Souček ke své manželce při psaní.

Český spisovatel Ludvík Souček se narodil 17. května roku 1926 v Praze v rodině knihkupce. V Praze také v Bubenči vystudoval tamní gymnázium. Za války snad i „díky“ dominantní matce byl v Kuratoriu pro výchovu mládeže. Ve svých osmnácti letech byl okupační nacistickou vládou Protektorátu Čechy a Morava nuceně odveden aby pracoval v ČKD v Praze Libni, v květnu 1945 byl raněn. Po válce odmítl vyznamenání. Kvůli přerušení studia odmaturoval až v roce 1945. Mezi lety 1945 až 1951 studoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, po úspěšném absolvování univerzity pracoval tři roky jako asistent na stomatologické klinice. Roku 1954 vstoupil do Československé lidové armády a období mezi červnem 1954 a březnem 1955 strávil jako vojenský lékař v Severní Koreji v rámci Komise pro příměří v Koreji. V letech 1964-1968 se Souček stal zaměstnancem Ministerstva národní obrany, kde řídil kulturu. Jako armádní podplukovník se dostal až na Ústřední výbor KSČ, ale rok 1968 (sovětská invaze do ČSR) mu zasadil mocnou psychickou ránu ( v důsledku emocionálního vyčerpání shodil víc jak 20 kilo ) a také přerušil veškerý jeho kariérní postup.  Od roku 1969 byl členem armádní redakce Československé televize. V letech 1971-1976 pracoval jako redaktor v nakladatelství Albatros. V roce 1976 odešel ve svých 50 letech do invalidního důchodu. V následujícím roce byl vyznamenán titulem zasloužilý pracovník kultury a v roce 1978, 26. Prosince v Praze (za poněkud záhadných okolností) po devátém srdečním infarktu Ludvík Souček zemřel.

Součkova tvorba:

• Od mládí fotil. Stejně dobře, ne-li lépe o focení psal. Nakonec o tom přednášel i na univerzitě. Žil ale celou řadu životů, nejenom fotografický a redaktorský a vojenský a lékařský a spisovatelský a... Prostě celou dlouhou řadu životů.

• S Milanem Švihálkem natočil těsně před smrtí působivý TV seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978, 6 dílů) a, čistě mimochodem, když dva z protagonistů zemřeli, podle legendy řekl: „A teď jsem na řadě já!“

• Až do své smrti souček psal a to (dle mého názoru) velice dobře. Byl označen za nejlepšího českého spisovatele v oblasti science-fiction a také za jednoho z nejlepších světových spisovatelů literatury faktu a záhadologie. V sedmdesátých letech vyplnil mezeru na trhu skoro, nebo zcela prostém tzv. záhadologie a chrlil knihy natolik produktivně a mocně, až ho později Ondřej Neff přirovnal k sopce. Navzdory kvantitě psal v takové kvalitě, že rovnou vešel do čítanek a plným právem mu podle mého názoru i náleží titul „posledního českého polyhistora“. A co by vytvořil Souček v éře internetu, které se teoreticky mohl dožít, nedokáže si představit nikdo z nás, ale možná to bohové v paralelní verzi dějin zažili, a tak ho v té naší radši zničili 

• V Otaznících nad hroby se zabývá Lincolnem, Napoleonem, Rasputinem i hrabětem Draculou, nicméně slušně uměl zkomponovat i divadelní hru (Záhada s M), zajímal se o maňásky (dvě knihy na téma) a jaké vám zvládl předepsat i scénáře pro komiksy!

• Materiál zužitkovaný při psaní beletrie uplatňoval Ludvík Souček v literatuře faktu a naopak. Obé se mistrně doplňovalo a on svedl popularizovat vědu, ale uměl ji prodávat i jako sci-fi.

• A své paní Dagmar, která mu pomáhala, prý přímo nakázal: „Říkej, prosím tě, že to píšeme celé měsíce.“ Přitom však "spíchli" fingovanou "reportáž" Cesta slepých ptáků (zvolenou později za nejlepší českou sci-fi všech dob!) za pouhých čtrnáct dní. A ta kniha byla z valné části prostě nadiktována. 

S láskou v ní přitom navázal na román Cesta do středu země (ke kterému zase jindy připravil obsáhlý doslov…) a Islandem si moc rád vyšel ve stopách Vernových hrdinů až ke kráteru Sneffelsu.

• Takřka osudovou se mu stala trilogie Tušení, jedná se o dvě zveřejněné knihy a třetí knihu, jež bývá označována za: ztracenou,zničenou,ukradenou či tajnou. První dvě známé knihy je těžké přesněji zařadit do obecných „škatulek“ jedná se o literaturu faktu (?), důmyslně podanou fikci (?) či snad přece jen vědecké pojednání (?). 

• V knize první, nazvané Tušení stínů Souček řadí obecné vědecké, ale i „nevědecké“ poznatky, spolu se svými originálními myšlenkami (vychází z neuvěřitelného kvanta informací), a to zcela osobitým způsobem: aby čtenáři ukázal na „bílá místa“ (záhady) v poznání lidstva, tedy na oblasti, kde „…tušíme stín“. Přitom jde o čtivé podání, protkané svérázným humorem na patřičných místech.

• Knihu druhou nazval Souček Tušení souvislostí a přesně jak název napovídá, rozšiřuje a doplňuje okruh dosud neobjasněných otázek týkajících se původu člověka na Zemi, možností ničivých katastrof, existence a působení vyspělých mimozemských civilizací na kulturu lidstva aj.

Tušení světla a podivná smrt:

Třetí „ztracenou“ knihou z trilogie Tušení měla být kniha nazvaná Tušení světla. Vznikla pravděpodobně jen v jediném exempláři a snad měla vrhat příslovečné „světlo“ na záhady a otázky položené v předchozích dílech. S Tušením světla je také úzce spojena Součkova smrt. Těsně před svou smrtí souběžně s dokončováním Tušení se Souček začal vážně obávat o svůj život (dle některých se stal silně paranoidním), také měl vážné obavy o osud své čerstvě dokončené knihy, kterou dokonce oproti svému zvyku nediktoval své manželce, ale psal si ji sám, a kterou prý nosil všude s sebou ve své brašně, údajně měl strach, že by si pro ni někdo přišel a z toho důvodu dokonce nezhotovil ani její kopii jak je zvykem. Pravdou ovšem zůstává, že v den Součkovy smrti, jen pár okamžiků po Součkově skonu se záhadně ztrácí také rukopis jeho knihy, v té době daný k přepisu do nakladatelství Albatros.  Mohl mít někdo zájem na tom zbavit se nebezpečné knihy i jejího autora? Ludvík Souček byl jedním z toho typu lidí kteří měli možnost získat přístup k informacím o kterých se jiným mohlo pouze zdát. Mnoho lidí věří, že tyto informace mohl získat během svého působení na Ministerstvu národní obrany. V předchozích knihách své názory dokládá s pečlivostí a přesností člověka, který si údaje očividně "necucá z prstu", ale skutečně je zná! Musel snad zemřít právě proto, aby se jeho rukopis nedostal do nepovolaných rukou? To se už dnes zřejmě nedovíme, jistotou ovšem je, že okolo Součkovy smrti bylo až moc „podivných náhod“.

Kritikové:

• U beletrie mu občas vytýkali například to, že se touž měrou vtěluje do VŠECH svých postav a že jaksi mnohomluvně zůstává ponořen stále v tomtéž myšlenkovém řečišti. Měli snad i pravdu, ale co měl chudák dělat, když nebyl jenom jeden , jak už řečeno? Měl se rozštěpit i v knihách? Snad. Ale bolelo by to nejspíš, a on psal právě proto, aby se spojil.

Zajímavosti:

• „Ne, neumím klouzat po povrchu," stěžoval si Souček dokonce. "Toužím věci znát hloub.“ A kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní, a to byl fakt, ale… Jsou čtenáři – a čtenáři. Souček byl ČTENÁŘ. S velikým Č. Měl sloní, i když zřejmě ne totálně fotografickou paměť.
• Po roce 1989 (po revoluci) byl Souček a v dnešní době i nadále je některými organizacemi odsuzován za svoji misi v Koreji z roku 1954/1955 a to kvůli podezření z pokusů na amerických a jihokorejských vězních, jichž se údajně měla dopouštět severokorejská armáda a jimž měli čeští lékaři přihlížet. V dnešní době je téměř jisté, že tato obvinění byla vůči němu vykonstruována za účelem pošpinit jeho pověst, a to stejně jako pověsti o tom, že souhlasil s popravami protikomunistických vězňů atp.

Můj osobní názor:

Dle mého názoru je Ludvík Souček nejlepším českým spisovatelem z oblasti science-fiction a literatury faktu. Do dnešního dne jsem se nesetkal s autorem, jehož teorie by byly natolik komplexní a precisně zpracované včetně všech podkladů jako ty jeho. Dokonce (i když se to mnohým nebude líbit) si myslím, že Souček předčil i Ericha von Dänikena, jehož překlady začínal. V dnešní době je ovšem Souček často opomíjen, a to z jednoho hlavního důvodu. Tím je, že byl komunista, dokonce pracoval chvíli i na Ústředním výboru KSČ, a v dnešní době to co bylo „ za komunistů“ je rovnou bráno jako něco špatného a odsouzeníhodného (viz. spekulace o pokusech v Koreji). Já s tímto názorem nesouhlasím, tedy alespoň, co se Součkových knih týče, a to protože dodnes jsou tyto knihy svým obsahem naprosto aktuální a ani v dnešní době nebyly všechny záhady „dob minulých“ odhaleny a vyřešeny.  Každopádně každému milovníkovi sci-fi, záhad, otazníků, a „ufologie“ mohu knihy L. Součka vřele doporučit.

Autor: Vítězslav Boček

Zdroj: wikipedia.cz – část životopisu

                neviditelnypes.lidovky.cz  - část tvorby

Foto: google

Další recenze a seznam knih: databazeknih.cz