Lebky z Peru

 Jedna v velkých záhad, která je vědou zcela nepovšimnuta spočívá v národním muzeu v Peru. Jedná se o sérii lebek, které jsou čímsi zvláštní: nevypadají příliš lidsky. Tyto lebky se totiž staly skutečným problémem pro archeology. Mnoho podivně deformovaných lebek hominidů bylo nalezeno v Mexiku a v Peru, jiné po celém světě. Je to poprvé, kdy se taková rozmanitost lebek nalezla na tak malém místě – Paracas, Peru. Některé byly velmi odlišné, jakoby patřily jiným druhům vzdáleně podobné genu Homo.

Tyto lebky poprvé vyfotografoval Robert Connolly v roce 1995 a 1996 na své cestě po světě, kde pátral a sbíral materiály o prastarých civilizacích. Své výzkumy a fotografie publikoval, a tam svůj objev lebek rozdělil do čtyř různých kategorií. Pojmenoval je: „kuželovitá hlava“, „strašidelná lucerna“, nebo „J“, a „M“. Jména vycházejí z tvarů lebek, kromě první a zřejmě nejstaršího typu lebky, kterou nazývá „před moderní.“ Když vystavil snímky lebek na internetovém serveru, většina lidí předpokládala, že lebky zastupují příklad vázání hlavy, dobře známé jako módy ve staré Nubii v Egyptě a jiných kultur. Vázání lebky byla stará primitivní praktika, kdy se jedinci pevně utahovala lebka látkou nebo koženými pásky, což lidé nosili celý život, a což mělo za následek dramatické protažení lebky. Avšak antropologové se nedomnívají, že deformaci lebky má za následek utahování látky.

Zdá se, že čelní část lebky by mohla patřit jedinci z před neandrtálského rodu. Avšak dolní čelist, ačkoli je robustnější než moderní lidský typ jedince, má moderní tvar i charakteristiky. Tvar lebky je zcela jiný než Homo Erectus, než Neandrtálce a moderních lidí. Jsou sice přítomny některé menší charakteristiky Neandrtálce jako je  týlový hřeben na spodní, zadní části lebky a na zploštělém dnu lebky, ale ostatní charakteristiky ukazují spíše na Homo Erectus.

Pro archeologii lebky neexistují

Co dělal zástupce před moderního typu na Jihoamerickém kontinentě? Podle oficiální, ortodoxní archeologie by takové lebky neměly existovat, protože jednoduše nejsou. Starší učebnice hovoří o tom, že výskyt lidí v Severní Americe se objevil kolem 35 000 let před naším letopočtem, podle teorie založené na předpokladu prolínání. Neandrtálci v Jižní Americe neexistovali. Jediní lidé, kteří na tento kontinent vstoupili jsou až lidé moderní anatomie.

Co je však ještě zajímavější je, že lebky vykazují jasné znaky prastaré mozkové chirurgie, které dokazují, že jejich předkové vlastnili jisté schopnosti, které moderní věda objevila teprve nedávno.

Vláda Peru říká, že tyto neobvyklé lebky je možné nalézt v muzeích, které pocházejí z vykopávek a které se odkrývají ještě teď blízko Nasca Plateau. Lebky se také hojně vyskytují v oblasti pouště NASKA, kde můžete také najít provizorní muzea na dvorcích místních usedlostí. Vykopali je jejich předkové a vy je můžete vidět za malý poplatek. V Mexiku jsou stejné typy lebek v muzeu v Meridě, ve městě blízko rozvalin v Plaenque. Otázka však zní, proč je nikdo nevyfotografoval již dříve a neukázal je zbytku světa? Podle peruviánských náboženských vůdců jsou lebky dílem ďábla a potomků hříšných andělů z Bible.

Když se vlády v Peru ujal prezident Fujimori, rozhodl, že dovolí, aby se lebky mohly fotografovat a přilákat tím pozornost celého světa.

„Strašidelná lucerna“

S uvolněným režimem v Peru byly lebky dovoleny vyfotografovat Robertu Connollym. Jedna z jeho kategorií lebek, kterou pojmenoval „strašidelná lucerna“ má neobyčejně velkou lebku a oční důlky. Oční důlky jsou o 15% větší než u moderního typu člověka. Nicméně nejvýznamnější a nejzajímavější je obrovitost lebeční klenby. Odhadovaná lebeční kapacita se pohybuje mezi minimálně 2600 cm krychlových až k 3200 cm krychlových. Největší zdokumentovaná lebka v lékařské literatuře má lebeční kapacitu 1980 cm krychlových, ale tvar lebky je normální. Možnost, že lebky byly deformovány díky nějaké nemoci, byla vyloučena. Takové deformace by selektivně  nezkřivily lebku zevnitř a také by nezměnily tvar lícních kostí a čelisti. Je pravděpodobné, že lebky patří zástupci před moderního člověka nebo humanoida. Kdo to byl? Při srovnání lebeční kapacity s moderní lebkou není překvapivé, že tato kapacita byla větší než u moderních lidí protože pozdější Neandrtálci a Kromaňon, měly kapacitu oba zhruba od 1600 až 1750 cm krychlových než moderní lidé, u kterých je jejich kapacita v průměru 1450 cm krychlových. Snížení lebeční kapacity někdy před 10500 lety, je stále záhadou, ale to je jiný příběh.

Kuželovitá lebka

Lebka z „před moderní“ doby a následující tři druhy lebek, byly nalezeny v Paracasu v Peru, což nutně nemusí znamenat, že jsou příbuzné. Je tu možnost, že ta „před moderní“ je ve skutečnosti předchůdce lebky „kuželovitého typu“, avšak dosud nejsou po ruce žádné analýzy doby původu, takže můžeme zatím pouze spekulovat.

Lebka kuželovitého typu je velmi neobvyklá kvůli lebečnímu tvaru. Máme tu tři typy lidských tvorů, které vylučují náhodnou nebo umělou deformaci. Mají totiž své individuální charakteristiky v rámci celé morfologie. Není pochyb, že úzce souvisí s možností, že se jedná o přímou větev genu Homo, ne-li dokonce zcela odlišné druhy. Při srovnání těchto lebek s moderní lebkou, je tu vidět mnoho nepřesností způsobených stupněm zkroucení, avšak základní proporce jsou stejné. Kuželovitá lebka má obrovskou vnitřní kapacitu, která se odhaduje na minimálně 2220 až 2500 cm krychlových. Tvar lebky může být biologickou odezvou – mechanizmus přežití druhů – ke zvýšení mozkové masy bez nebezpečí určení druhu k vyhynutí a bez nebezpečí zachování biologické reprodukce. Avšak protože dnes, takový druh v moderní populaci nežije, něco mu muselo zabránit v jeho rozšíření, tak jak se vyvinul moderní člověk.

Lebka typu „J“

Tato lebka představuje sadu různých problémů. Je sice ekvivalentem moderního typu lebky ve všech ohledech jen s několika faktory, které jsou mimo její proporce. Méně významná je velikost očních důlků, které jsou o 15% větší než u moderní populace, podstatnější je však obrovitost lebeční klenby. Odhadovaná kapacita je totiž mezi 2600 až 3200 cm krychlových. Věk této lebky je neznámý. Vybočení lebeční klenby do stran je rovněž záhadou.

Lebka typu „M“  

Variací lebky typu „J“ je podobná, stejně bizarní lebka, označená Connollym jako typ „M“. Tato lebka je nekompletní co se týče dolní části obličejové oblasti. Je však největší z vystavených lebek. Její lebeční klenba vyčnívá ve dvou „lalocích“, což připomíná tvar písmene „M“, jako by bytost měla něco jako dva mozky spolu spojené. Její kapacita se odhaduje na 3000 cm krychlových. Obě lebky „J“ a „M“ jsou téměř biologicky nemožné. Hraničí s přirozeným vývojem, jaký na naší planetě známe. Jediné přirozené vysvětlení by mohla být neotenie, schopnost druhu prodloužit růstovou periodu před dosažením zralosti.

Zdroj a foto: UFO Magazín, Exopolitika.cz

Překlad: Karel Rašín