Lebeční deformace a stav současné vědy

Rád bych tímto krátkým příspěvkem navázal na skvělý článek Magdaleny Zachardové, protože právě deformované lebky jsou velká enigma současné archeologie.  Myslím, že toto téma si zaslouží daleko větší pozornost a je bohužel smutné, že ti kteří by tak měli učinit, tento fenomén ignorují. Obecně je problém vysvětlen tím, že lidé uměle deformovali lebky za účelem, který dnes přesně neznáme. Teorií je několik od oddělení vyšších sociálních vrstev od zbytku populace, až po spirituální důvody a zkrášlení těla. Větší mozkovna má také údajně člověka dělat chytřejším a to by do určité míry dávalo smysl, jelikož naši předkové byli schopni dokázat věci, které naše současná “moderní” civilizace není schopná ani napodobit. Každopádně problematika okolo deformovaných lebek se zdá být daleko složitější, než je nám oficiálně předkládáno. Když zadáme vyhledat na internetu deformované lebky, mnoho informací se nám neobjeví, a když, opakuje se stále to málo co víme. Žádné velké vědecké studie nebyly dodnes  uskutečněny ( alespoň ne oficiálně ). Neexistuje žádný ustavený systém v klasifikaci těchto lebek a mnoho vědců se vzájemně rozchází v názorech.

Deformace versus genetika

Jedna z největších otázek, kterou si již dlouhou dobu kladu je, zda-li jsou tyto lebky všechny uměle deformované a tudíž už není důvod dál bádat o jejich původu a významu. Vždyť by přeci bylo velice jednoduché, kdyby některé z nich prozkoumali odborníci na mrtvoly a kostry a řekli, která je případně pravá, tedy lebka, která by případně odpovídala přirozenému vývoji, narozdíl od ručního umělého deformování lebek nemluvňat. Dnes bychom tento základní fakt měli již vědět. O tom, že tato brutální praktika se na mnoha místech světa vyskytovala není pochyb. Kromě Afriky je například známá lokalita na ostrovech Vanuatu. I v dnešní době se zde vyskytují lidé s uměle deformovanými lebkami jak ukazuje videozáznam expedice z roku 2004. Takže tento fenomén není zdaleka otázkou dávné historie ( viz video pod článkem ).

Otázkou zůstává, jestli máme nějaký důkaz o lebkách, které se dají považovat za přirozenou součást příslušné osoby. Tak jak se s deformací narodila. Jinými slovy, když vyloučíme umělou manipulaci a nemoci jako je hydrocefalus. K výpovědi belgického duchovního v minulém článku přidám další důkaz o tom, že některé!! deformované lebky jsou pravděpodobně dílem matky přírody, pozůstatkem pradávné lidské rasy, o které moc nevíme, anebo zásahem genetické manipulace bytostí z jiných světů. V roce 1851 vyšla kniha Peruvian Antiquities od Mariano Rivera a Johna Jamese von Tschudi. Oba vědci byli specialisti v oborech lékařských a filosofové. Zaměřili se především na studium dvou peruánských ras, které se datují do před-incké doby, Aymara a Huanca. Podle studie obě rasy disponovaly deformovanými lebkami. Už ve své době tito vědci pochopitelně došli k závěrům, že lebky byly uměle deformované, nicméně von Tschudi učinil prohlášení, že:

“ dvě lebky ( obě dětí ve věku maximálně jednoho roku ) vykazovaly  ve všech směrech stejný podivný tvar jak ty u dospělých jedinců. Osobně jsme pozorovali stejnou skutečnost u mnoha mumií dětí nízkého věku...Stejný fakt se nachází u dětí ještě nenarozených a jako důkaz máme plod uvnitř těla mumie těhotné ženy starý 7 měsíců! “

Toto tvrzení je svým způsobem jasný důkaz o fenoménu, který jde za hranice běžné umělé deformace lebek, tak jak to známe z běžně dostupných materiálů. Jedním z badatelů, který se pokusil o jakousi základní kategorizaci nálezů byl Lumir Janku ( to zní docela česky že? ). Rozdělil lebky do tří kategorií a jedním z jeho závěrů je, že nejstarší, předneandrtálská kategorie, musí být důkazem o existenci nám doposud neznámého lidského druhu. 

Asi nejznámější deformovanou lebkou na světě je ta faraona Tutanchamona a vpodstatě jeho celé rodiny. Před časem jsem měl možnost navštívit výstavu, kde byly artefakty z jeho hrobky. Na jedné ze stěn byly fotografie rentgenových snímků mumie lidského plodu, který byl také nalezen. Stál jsem tam v údivu, protože ať to bylo cokoliv, jako člověk to nevypadalo. Nejblíž by se to dalo přirovnat k embryu šimpanze...s deformovanou lebkou, v horším případě malého šediváka s velkýma očima. Je to jen náhoda, že tato mumie údajně zmizela a není dnes k nalezení? To jen tak na okraj. 

Zdá se tedy, že podle mála dostupných informací můžeme i tak usoudit, že na naší planetě se skutečně nacházeli lidé s přirozeně deformovanými lebkami a také lidé, kteří se snažili později tuto vzhledovou anomálii napodobovat až do dnešní doby. Proč? O tom můžeme zatím jen spekulovat. Jak jsem již zmínil jedním z hlavních “uznávaných” důvodů byla snaha o zvětšení mozkové kapacity a tím “vylepšení” mentálních schopností daného jedince. Mezi badateli však panuje kontroverze, protože umělým deformováním se prý nedá zvětšit objem lebky, ta jen získá odlišný tvar. Jak víme, jiní odborníci s tímto nesouhlasí. Spekulovat o tom, zda osoba může být po takovém zákroku chytřejší jistě nemá příliš smysl. Jedna věc je bezesporu záhadou a vymyká se logickému vysvětlení. Jak se takováto velice netradiční metoda deformace lidského těla rozšířila do celého světa, včetně odlehlých ostrovů uprostřed oceánu? Podle současného oficiálního směru se kultury vyvinuly samostatně v různých částech světa. Musely by tedy nezávisle na sobě vytvořit stejné zvyky a tradice. Jaká je pravděpodobnost takové náhody? Byly tyto kultury ovlivněny něčím tak důležitým, že neváhaly mučit své vlastní děti, z nichž mnoho tuto proceduru ani nepřežilo? Kdo byl jejich vzorem a kdo byli ti skuteční vlastníci protáhlých lebek?

Trepanace

Další zajímavou skutečností, se kterou se setkáváme ve spojitosti s deformovanými lebkami je, že mnoho z nich je trepanováno. Jinými slovy, byly na nich provedeny chirurgické zákroky, ze kterých často běhá mráz po zádech. Do lebek ( zřejmě zaživa a plného vědomí ) byly vrtány otvory a dodnes není úplně jasné za jakým účelem. Navíc, když si představíme podmínky v jakých byly tyto operace prováděny a nástroje, jaké byly případně používány, tak to musel být pro pacienta asi velice zajímavý zážitek. I přesto, zachované důkazy svědčí o tom, že mnoho těchto pacientů přežilo a rány se jim úspěšně zahojily. V některých případech byly do otvorů vsazovány zlaté destičky a na mumiích je vidět, že rána se hojila přes tento kovový suvenýr. Oficiální vysvětlení těchto chirurgických procedůr je, že lidé byli operováni, protože měli mentální problémy. Tyto prehistorické kultury věřily, že vyvrtáním díry do hlavy se pacienti zbaví schizofrenie a posedlosti zlými duchy. Zajímavý příběh pochází z roku 1960 z knihy The Third Eye od autora Lombsang Rampa. Popisuje autobiografický příběh lékaře sloužícího v Tibetu ve dvacátých letech minulého století. Rampa píše, že mu byla vyvrtána díra do čela, která zvýšila později jeho psychické a duševní schopnosti. Popisuje proces jako velice traumatický zážitek, ale později byl prý schopen vidět lépe auru svých pacientů. Přinejmenším zajímavé. V některých případech se setkáváme s podobnými “vrty” také u jihoamerických lebek. Například deformovaná lebka z Camacho poblíž Paracasu má na své zadní části vyvrtané dvě malé díry. Kromě toho se lebka skládá ze dvou kraniálních desek a vykazuje některé dentální problémy. Samo o sobě také neobvyklé. Ať už byly tedy trepanace prováděny z jakýchkoliv důvodů, zdá se, že jsou nedílnou součástí deformovaných i normálních lebek a rozhodně si zaslouží daleko větší pozornost akademické komunity, než jak tomu je v současné době.

Kult napodobování

Každý, kdo sleduje aspoň trochu problematiku archeoastronautiky ví, že jednou z největších záhad jsou deformované lebky nalezené prakticky na celém světě. Hartwig Hausdorf vysvětluje fenomén velice jednoduše:

“ Protože na naší planetě se nenachází žádná rasa, která by měla přirozeně protáhlé lebky, musí existovat důvod, proč byly lebky novorozenců na celém světě uměle upravovány. Jedná se jen o jinou formu kultu cargo? Imitovali lidé bytosti, které nazývali “bohy“ ? Tento fenomén lze také nazvat imitační kult. ”

Zřejmě nejbližší lokalitou, kde se deformované lebky našli je sousední Německo. Přesněji, město Straubing v Bavorsku. Hartwig Hausdorf při své výzkumu narazil na archeologické nálezy z roku 1980, kdy se při stavbě odkrylo pradávné pohřebiště, které se datuje do 5.století PNL. Byly nalezeny dvě kostry s očividně deformovanými lebkami. Obě patřili ženám, které se i přes tuto rizikovou procedůru dožily slušného věku. Podle Dr. Schötera z Antropologické státní kolekce v Mnichově to nebyl jediný nález svého druhu. V Bavorsku se údajně našlo již dvanáct deformovaných lebek na různých místech. Zajímavé je, že Dr.Schröter nezastává běžný názor, že deformování lebek muselo být bolestivé. Celý proces trval několik let a je třeba také vzít v úvahu kulturní aspekt dané civilizace. Jak i dnes víme, pro mnoho dávných “primitivních” kultur bylo prožívání bolesti běžnou součástí každého dne. No, osobně bych si radši takovou operaci odpustil, ať už byly důvody sebelepší. Každopádně ani tento odborník nebyl schopen odpovědět na otázku Hartwiga Hausdorfa, za jakým účelem lidé deformovali své lebky. Lebky z Bavorska by měly být vystaveny v Mnichově až se dokončí jejich restaurování, nicméně v tomto momentě nemám bližší informace zda tomu již tak je, či nikoliv. Zde se zřejmě nabízí prostor pro kohokoliv, kdo ovládá němčinu a chce tuto stopu více prozkoumat. Dobré je to, že ne vždy se musí cestovat daleko na jiné kontinenty. 

Archeologické spiknutí

Zoolog a spisovatel Ivan T. Sanderson popisuje ve své knize More Things z roku 1969 dopis, který obdržel od jednoho inženýra, který pracoval na Aleutských ostrovech během 2.světové války. Při budování přistávací dráhy narazil buldozer na několik vrstev usazenin, kde se nacházelo pohřebiště. Kostry byly lidské, nicméně velice podivné. Lebky měly rozměr od 56cm do 60cm a kosti nohou byly velice dlouhé. Tyto bytosti, ať už to byl kdokoliv, nepatřily do žádného známého druhu člověka a dají se považovat za to, čemu obecně říkáme obři. V dopise se sice vyloženě autor nezmiňuje o tom jestli byly lebky deformované, ale pravděpodobnost je veliká, jelikož všechny byly trepanované. Sanderson se snažil získat více informací o tomto případu a podařilo se mu získat výpověď jiného člena ze skupiny stavebníků, který událost potvrdil jako pravdivou. To je zhruba vše co víme, protože vzápětí se do celé věci vložili lidé ze Smithsonian Institute a o kostrách již nikdo nikdy více neslyšel. Nacházelo se na tomto ostrově pradávné pohřebiště Anunnaki, nebo je to jen další fáma? 

Toto je jen jeden z mnoha případů, kdy byly dokumentovány podivné nálezy a věc byla později ututlána ze strany nejrůznějších úřadů a institucí. Z nějakého důvodu se v mnoha těchto případech jedná právě o Smithsonian Institute. Možná si někdo ze čtenářů vzpomene na případ egyptské jeskyně v Grand kaňonu. Je to až jakoby lidé, kteří kontrolují archeologický výzkum, muzea a s tím spojené finanční dotace a rozpočty, měli panický strach z faktu, že mnoho knih a historických učebnic se musí přepsat. Ne proto, že někde pobíhá hrstka šílených amatérských lovců pokladů, ale proto, že tyto “poklady” už jsou ve skutečnosti k dispozici a jsou pod kontrolou právě stejných lidí, kteří se je snaží za každou cenu utajit. Nerad tato slova používám, ale vážně mi připadá, že se jedná o nějaký druh spiknutí, vůči zbytku populace. Artefakty, které se nehodí, jsou úmyslně schovávány před veřejností a tato činnost se stala už skoro národním sportem. Přeháním? Vůbec ne.

Na letošním UFO kongresu v Arizoně přednášel cestovatel  a spisovatel David Hatcher Childress, který velkou část svého času tráví také v Jižní Americe. Článek Magdaleny Zachardové pojednával o deformovaných lebkách z Paracasu a bylo pro mne velice znepokojující oznámení, které David na své přednášce učinil. Byl v Peru totiž před několika měsíci na další expedici a zjistil, že známé deformované lebky, které byly vystaveny mnoho let v muzeích, jsou postupně odebírány z veřejných exhibic. Pokud si dobře vzpomínám, mluvil také o muzeu v městečku Ica. Jinými slovy, začali je před námi schovávat. A není se co divit. V poslední době problematika deformovaných lebek získala velkou popularitu a to především díky výzkumu Briana Foerstera, který se na ně zaměřil. Vypadá to, že autority dostaly nařízení, stáhnout lebky nenápadně z muzeí. Do nedávné doby totiž byly vystaveny na různých místech bez větší pozornosti veřejnosti, více jako kuriozita, než objekt zájmu alternativních badatelů a médií. Zažíváme řekl bych spiknutí v přímém přenosu!! Situaci asi příliš nepomůže ani minulý rok vydaná kniha Foerstera a Childresse The Enigma of Cranial Deformation. Mohu jedině doporučit, protože je to velice ucelený pohled na celou problematiku deformovaných lebek včetně nezaujatého názoru na případné teorie, které vedou k jejich existenci. Nechybí samozřejmě podrobný přehled míst z celého světa, kde všude se našly.

Co na závěr? Nic moc. V tomto směru nebylo provedeno zatím příliš mnoho výzkumu, ať už akademickou vědou, anebo tou alternativní. Lebky existují, je jich několik druhů, většina jich je uměle deformována lidským zásahem, ale existuje velká pravděpodobnost, že mnoho jich je také skutečných. Na Zemi kdysi byly bytosti, které mohly být neznámým druhem člověka, který vyhynul. Možná se jednalo o nějakou anomálii, nějaký druh genetické poruchy. Jednalo se snad o hybrida člověka s neznámým tvorem odjinud? Nebo máme přímý důkaz o našich učitelích, které nazýváme “ bohové z hvězd “ a kteří učili lidstvo v dávných dobách vědě, astronomii a megalitickému stavitelství? Zbývá nám zatím více otázek, než odpovědí. 

PS: přidávám ještě dvě vlastní fotografie čirou náhodou pořízené v posledních dnech při návštěvě dvou výstav. Lebky jsou deformované a přední část je “rekonstruována” pomocí jílu a barev tak, aby vypadala jako skutečná tvář. Je to tradiční postup některých domorodých kmenů...

Autor: Michael M.Faitl

Zdroje:

kniha The Enigma of Cranial Deformation - Foerster/Childress

Legendary Times Magazin

https://www.astronauti.cz/news/grand-canyon-a-tajemstvi-egyptske-jeskyne-1-dil/