Kameny měkké jako vosk
Percy Harrison Fawcett
V červenci letošního roku 2011 to bude již 86 let, co se ztratil plukovník Percy Harrison Fawcett. Kdo že byl tento muž? Odkud pocházel? Kde, kdy a za jakých okolností se vlastně ztratil? A může mít vůbec na svědomí jeden z nejvýznamnějších objevů 20. století, který by dal odpověď současným vědcům a odborníkům a nabídnul by otevření novým diskuzím k již „uzavřeným tématům“?
Britský plukovník Percy Harrison Fawcett, narozen 31.srpna 1867 v Torquay, Anglie, zasvětil celý svůj život geografii, armádě, výzkumu, cestování a především nikdy neutuchajícímu bádání po něčem dosud nepoznaném. Pokračoval ve šlépějích svého otce, člena Royal Geographical Society ( „Královská zeměpisná společnost“ ). Od devatenácti let sloužil v armádě jako geodet. Rád si prý nechával říkat ‚Osamělý vlk‘. Cestoval po celé zeměkouli ( Irsko, Malta, Hong Kong, Srí Lanka,… ). Na svých cestách poznal a také se v roce 1901 oženil se svou přítelkyní Ninou. Jejich syn Brian později vydal otcovy zápisky ve formě knihy Geheimnisse im brasilianischen Urwald ( „Tajemství v brazilském pralese“, viz. foto ). Při své práci se Fawcett potkal např. i se světoznámým spisovatelem sirem Arthurem Conanem Doylem. Účastnil se také bojů v zákopech na západní frontě v první světové válce.
Jižní Amerika
Od roku 1906 byl Fawcett součástí týmu, jež měl za úkol mapovat neprozkoumaná území Jižní Ameriky. Byla to jedna z prvních moderních výzkumných expedic do krajů porostlých hustou džunglí. Již o dva roky později se stal velitelem expedice mající vytyčit hranice mezi Bolívií, Brazílií a Peru. Při této příležitosti se střetl s místními Indiány. Od nich se poprvé dozvěděl o starém kamenném městě ztraceném uprostřed džungle, poblíž kterého teče vodopád a kam se chodí napít obrovská neznámá zvířata. To město mu už nikdy nedalo spát. Ani jako další „skromnější“ záhady. Po skončení této expedice se výprava vydala zpět k pobřeží poblíž Rio de Janeiro. Na místní státní archiv podnikl Fawcett ‚útok‘. Skutečně se mu zde podařilo objevit tzv. ‚dokument č. 512‘. Zpráva obsahovala výpovědi portugalských námořníků a dobrodruhů o tajemném městě, které je velmi staré a opuštěné, ukryté kdesi v Amazonii. Fawcett si ho ihned spojil s legendou vyprávěnou Indiány. Nazval toto město ‚Z‘ ( někdy také označováno jako ‚X‘ ) a zbytek svého života zasvětil jeho hledáním. Utvrzoval ho v tom i jeho přítel, sir Henry Rider Haggard ( 1856-1925 ). Ten mu daroval asi čtvrtmetrovou sošku z černého kamene a s vyrytými symboly. Údajně prý pocházela z bájné Atlantidy. Fawcett si tyto dvě legendy v hlavě dokonale propojil a v jeho představách se po skrytém městě v amazonské džungli začali procházet Atlanťané. Vskutku mohl být takto naivní nebo věděl něco více než ostatní?
Z archivu v Riu ukořistil mapu, která ho měla dovést až k městu v málo prozkoumané části náhorní plošiny Mato Grosso ( Hustý les ). První expedice z roku 1920 ztroskotala hned v začátcích. Roku 1925 vystoupil Fawcett z armádní služby a začal plánovat expedici novou. Pomoci se dočkal od vlastního syna Johna Fawcetta a jeho přítele Raleigha Rimmella. I o tuto expedici se velice zajímal britský tisk a četně o všem své čtenáře zpravoval.
Dobrodruzi vypluli z Liverpoolu 20. dubna 1925. Ještě dodnes je dochován poslední dopis z 29. května 1925 z Dead Horse Camp adresovaný Fawcettově ženě:
„Nacházíme se na místě, kde roku 1920 pošel můj kůň. Dodnes tu zůstaly jeho vybělené kosti.“
V dopise dále Fawcett projevil starost o přítele Rimmella, jenž měl zraněnou nohu. Také se zmínil o nových poznatcích o ztraceném městu ‚u vodopádu‘. Žádný další dopis už však neodeslal. Už o sobě nikdy nedal vědět. Anebo dal…?
V mnoha záznamech se dnes dočteme, že se Fawcett ztratil „až“ v létě roku 1925, pravděpodobně v červenci. Vyplývá to z vyprávění dobrodruhů a místních obyvatel:
„Šel jsem džunglí, když jsem se s ním střetl na úzké stezce,“ vzpomíná jeden muž. „Kdo jste?“ ptám se ho a slyším: „Já jsem Percy Fawcett.“.
Uplynuly roky. Uplynuly desítky let. Na povrch se začaly dostávat stále nové mýty, historky a spekulativní teorie. Mluvilo se o modrookých indiánech; o indiánkách, které měly za manžely Brity a o jejich společných dětech, které měli stejná příjmení, jako naši tři dobrodruzi. „Fawcett, Fawcett a Rimmell.“
Nemožné? A co potom řeknete na tuto část příběhu? Švýcarský lovec Stefan Rattin tvrdil, že roku 1932 mluvil v domorodé vsi s mužem, na něhož se hodil plukovníkův popis. Ten se představil jako důstojník britské armády a dal lovci pečetní prsten. Fawcettova žena prý prsten poznala. Patřil našemu pohřešovanému plukovníku Fawcettovi…
Objevil snad opravdu bájné ztracené město „Z“? Nebo dle jeho představ bájnou Atlantidu a natolik se mu zde zalíbilo, že si toto své tajemství ponechal až do své smrti?
Po tomto dobrodruhovi a jeho přátelích pátrala i samotná Royal Geographical Society, avšak bezvýsledně. Bylo dokonce využito ‚vyšších sil‘, když jedna irská psychotronička jménem Geraldine Cumminsová s Fawcettem roku 1935 navázala ‚kontakt‘. Ve svých ‚duchovních sděleních‘ jí řekl, že Atlantidu skutečně objevil a nehodlá se vrátit zpět. Cítí se prý příliš unaven. Pauzy mezi jednotlivými sděleními se stále prodlužovaly, až do roku 1948 ( další údaje uvádí rok 1951 ), kdy měl oznámit svou vlastní smrt. Dnešní experti si jsou však jistí, že Cumminsová byla podvodnicí. Hledání po Fawcettovi však neustalo dodnes.
Co se stalo s plukovníkem doopravdy, to se asi už nikdy nedozvíme. Můžeme si přečíst mnoho jeho osudů, ale žádný se nezdá být ten skutečně pravdivý. Většina je však úzce spjata s indiánskými kmeny. Ať už těmi mírumilovnými nebo ne… Nejpravděpodobnější teorií se z nich zdá být ta, ve které naši tři hrdinové našli novou vlast u kmene Kalapalo, u pramene řeky Xingu. Rozdělili se s nimi o zásoby, vybavení nebo dokonce o oblečení. Po amazonských pralesích tak prý pobíhali indiáni ve Fawcettových kalhotách. Kdo ví?
Není ovšem pochyb, že plukovník Fawcett byl všestranně zaměřený člověk, který se snažil nejen si splnit svůj sen o objevení bájného města, ale také mu šlo o blaho společnosti, rozvoj, vědy a výzkumu a o zodpovězení nejrůznějších otázek, které trápí vědce a odborníky dodnes.
Kameny měkké jako vosk
Mnoho lidí dnes plukovníka Fawcetta pokládá za blázna. Byť působil svou představou o dávno zaniklém městě „Z“ asi naivně, poskytl nám tento dobrodruh jedinečné svědectví o jednom z největších objevů 20.století. Konkrétně o svém střetu s legendou o rostlině změkčující kámen, jejíž účinky využívali dřívější obyvatelé Jižní Ameriky ke stavbě svých velkých měst, chrámových komplexů, paláců aj.
Během plavby po řece v pohraniční oblasti mezi Brazílií, Peru a Bolívií si plukovník Fawcett všiml malého ptáka, který hnízdil v kulatých otvorech na skalní stěně nad vodním tokem. Fawcetta to zaujalo a uvědomil si, že zmíněné díry existují jenom v místě výskytu tohoto jihoamerického ptáka. Od domorodců se badatel dočkal pozoruhodného vysvětlení: Ptáci si vytvořili otvory do kamene sami – nikoli snad tak, že by do skály vytrvale klovali svými zobáky, nýbrž tím, že zvolené místo překryli určitým druhem listí a krouživými pohyby jím horninu třeli. To několikrát opakovali a teprve potom začali zobákem vyklovávat do skály otvor, který byl brzy úctyhodně velký. Mohla mít skutečně tato rostlina až takto „zázračné“ účinky na kámen? U odborníků dnes sklidíte spíše unavený úsměv či vrtění hlavou, ale tento příběh není jediný. Mohu uvést nejméně další dva příklady, kdy je tato rostlina dokonce popsána.
Před několika lety musel údajně jeden z Fawcettových přátel tvrdě pracovat společně s mnoha dalšími muži v jednom dole v Cerro de Pasku ( Peru ). O volné neděli on a jeho druhové pátrali po inckých a předinckých hrobech v naději, že v nich objeví něco, co je odmění za jejich námahu. Vykrádání hrobů tehdy nebylo – a zčásti bohužel není ani dnes – ničím zvláštním. Tu neděli však nenalezli nic hodnotného, kromě džbánu naplněného jakousi tekutinou. O vlastnictví džbánu se rozhořel spor, protože se domnívali, že obsahuje alkohol. Při hádce se džbán rozbil a jeho obsah se vylil: „Asi za deset minut jsem se sklonil nad politým kamenem a mimoděk se dotkl zbytku tekutiny. Nebyla už v kapalném stavu a kámen pod ní byl měkký jako vlhký cement! Vypadalo to, že kámen roztál jako vosk při působení tepla.
A do třetice ještě jeden příběh o této tajuplné rostlině. Od jednoho Američana, který byl Fawcettovým zastáncem, se dovídáme tento příběh: „Můj synovec pobýval na jihu oblasti Chunco u řeky Pyrene v Peru. Jednoho dne mu zchroml kůň, a tak ho raději nechal v blízkém statku, který dělilo od jeho domu momentálního bydliště asi pět mil, a vrátil se domů pěšky. Následujícího dne si chtěl pro koně zajít a použil zkratku přes pás lesa, do něhož nikdy předtím nevstoupil. Měl na sobě jezdecké kalhoty, vysoké boty a velké ostruhy… a ty ostruhy byly téměř nové. Když po obtížném pochodu v horku dorazil tímto lesním úsekem na statek, udivilo ho, že jeho krásné ostruhy jsou nějak podivně ohlodané, opotřebované natolik, že z nich zbyly jen tři až čtyři milimetry dlouhé kovové výstupky! Nedokázal to pochopit, dokud se ho majitel statku nezeptal, jestli náhodou nešlapal po jisté rostlině, asi stopu vysoké, s tmavě červenými listy. Synovec se okamžitě rozpomněl, že ho cesta vedla plochou hustě porostlou těmito rostlinami. ‚To je ono‘ přikývl osadník. ‚Ta rostlina dala vašim ostruhám pěkně na frak! Inkové s její pomocí tvarovali kameny. Rostlinná šťáva změkčuje skálu, která pak na dotek připomíná pastu ( a co když zaměníme ‚alkohol‘ v předchozím příběhu za tuto ‚šťávu‘? Mohl jí být džbán naplněný? Mohla to být ukrytá stavitelská pomůcka zbylá po Incích? ). Musíte mi ukázat, kde jste na tu rostlinu narazil.‘ Hledali příslušné místo, ale nepodařilo se jim ho najít. V obtížně průchodné džungli není snadné vracet se po vlastních stopách.“
Ptám se dnes, proč vědci neustále vrtí hlavou a nechtějí existenci této rostliny přiznat? Kde jsou moderní expedice, které by se pokusily tuto záhadnou rostlinu nalézt? Nebo by se spolu s jejím nálezem odkryla další, pro vědu, ‚nevhodná‘ tajemství?
Pro web připravil: Marek Pernica
Zdroj:
www.fawcettadventure.com - autor: Ben Hammott
www.phfawcettsweb.org - autor: Emmanouil P. Lalaios
www.abovetopsecret.com/forum/thread692500/pg1 – fórum
Foto: google.com