Hlavy na Velikonočním ostrově mají v zemi těla!!

Polynéský název Velikonočního ostrova je Rapa Nui. A Rano Raraku je boční kráter dnes již neaktivní sopky Maunga Terevaka.. Další vyhaslou sopkou je Rano Kau. Rano Raraku bylo poprvé oznámeno vnějšímu světu v roce 1868 důstojníky HMS Topaze. Ale jako první jej „objevil“ 5. dubna 1722 holandský admirál Jakob Roggeveen. Objevil jej totiž jen náhodou, protože hledal bájnou Terra Australica, kterou nenalezl.

Svět byl záhy fascinován obřími kamennými hlavami posetými po ostrově, z nichž některé měly na hlavách podivné „klobouky“ velkých rozměrů. Sochy byly vsazeny do země ve svazích a začalo se jim říkat „hlavy“.  

Tento vzdálený ostrov - zastrčený v jižním Tichém oceánu - byl kdysi domovem polynéské populace, jejíž historie zůstává tajemná.

Podle oficiálního vysvětlení pravděpodobně doplavali na tento ostrov v kánoích – 2700 km cesty po otevřeném moři a pak, jakmile jej osídlili, začali vytrvale vyřezávat kamenné sochy. To prý vedlo k jejich zániku: v době, kdy Evropané objevil ostrov v roce 1700, populace již zdecimovala téměř veškeré stromy na ostrově, aby si tím pomohla se stavbou soch a to vedlo na ostrově k ekologickému dominovému efektu a ten vedl k jejich úpadku.

Badatelům bylo na Velikonočním ostrově dlouho známo více jak 887 soch. Ostrov leží asi 3600km západně od Čile. Později se sochy hlav staly populární.

Tyto velké kamenné sochy nebo moai, kterými se Velikonoční ostrov proslavil, byly zhotoveny mezi 1100 -1680 našeho letopočtu, podle radio-karbonového načítání dat. Bylo tam nalezeno celkem 887 monolitických soch. I když jsou často uváděny jako "hlavy z Velikonočního ostrova", sochy jsou vlastně torza, většina z nich končí v horní části stehen, i když malý počet z nich jsou kompletní, některé klečí na kolenou a ohýbají se přes břicho. Některé se tyčí vzpřímeně vzhůru s krkem zapuštěným do půdy. Překvapivé je, že se nedělaly žádné výzkumy toho, jak hluboko jsou sochy do země zapuštěné.

Ano, některé sochy z Velikonočního ostrova mají těla ztotožňující se se svými hlavami. Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s tím, že tyto sochy: „byly vyřezány z typického stlačeného vulkanického prachu opracovaného ve ztuhlém stavu nebo tuffu nalezeného na jednom místě uvnitř vyhaslé sopky Rano Raraku."

V loňském roce 2011 vznikl archeologický projekt, soukromý výzkumný program a archiv vytvořený Jo Anne Van Tilburgovou, hlavní badatelkou, zakladatelkou a ředitelkou ve spolupráci s Cristián Arévalo Pakaratim, spoluředitelem a rapanuiským umělcem. Silná a okamžitá potřeba za zachování moai se projevila v průběhu více než 20 let subjektivního pozorování a zkušenostech získaných při archeologickém průzkumu celého ostrova, který proběhl ve spolupráci s čilskými a rapanuiskými kolegy. Odkrývání a odkopávání soch ukázalo něco ohromného – sochy mají na zádech pod zemí glyfy! To vypovídá o civilizaci Rapanuiců více!

Jo Anne Van Tilburgová říká: „Náš projekt vykopávek nedávno odkryl torza 7-metrových soch. Stovky a tisíce návštěvníků byly udiveny, když viděli, že sochy na Velikonočním ostrově mají těla!“

Mezi objevy tým zaznamenal:

prach a suť částečně pohřbila sochy, které byly omývány seshora dolů a nebyly umístěny takto úmyslně, aby chránily nebo podporovaly sochy.

Sochy byly zvednuty na místo a stojí na kamenných chodnících.

Později vytvořené díry vyřezané do skalního podloží sloužily k podepření kmeny stromů.

Lanové vedení bylo vyřezáno do skalního podloží kolem později vyřezaných děr.

Podpěry, lana a různé typy kamenných nástrojů byly použity k vyřezávání a zvednutí soch do vz přímené polohy.

Tým také objevil, že se sochy byly spojeny jisté obřady.
Na stránkách projektu Van Tilburgová řekla: „Našli jsme velké množství červeného pigmentu, který mohl být používán k pokreslení soch. Nakonec, a co je možná nejdojímavější, jsme našli na chodníku pod jednou sochou jednu vyřezávku do kamene se symbolem srpku, což reprezentuje kánoi nebo vaka (něco jako plachetnice v polynéštině). Záda obou soch jsou pokryta petroglyfy, mnohé z nich také znázorňují vaka. Přímé spojení mezi symbolem vaka a identitou umělce nebo skupiny vlastnící sochu je nasnadě.“

Dr. Van Tilburgová také říká, že místo vykopávek nabízí nové „silné důkazy“ o tom, jak předchůdci Rapanuiců uměli zacházet s těžkými sochami a umísťovali je na určená místa s omezenou technologií. Kromě toho Dr. Van Tilburgová napsala, že její tým našel obratle tuňáka v dolní části nedávného výkopu.

Důkazy podporují tvrzení rapanuiské komunity z Velikonočního ostrova, že původní řezbáři soch byli za své úsilí odměňováni masem z tuňáka a humry.

I když by bylo zábavné spekulovat o teorii, zda sochy Velikonočního ostrova nebyly produktem nějaké mimozemské civilizace, nové vědecké důkazy dokazují pouze, že skutečná historie je daleko více založena na skutečnosti.

Ředitelka projektu Jo Anne Van Tilburgová řekla: "Důvod proč si lidé myslí, že jsou tam pouze hlavy, je takový, že je na svahu sopky kolem 150 soch zasypaných po ramena a to jsou ty nejznámější, nejkrásnější a nejfotografovanější ze všech soch na Velikonočním ostrově. To svědčí o tom, že lidé, kteří neviděli fotky jiných vykopaných soch si myslí, že jsou tam jen hlavy.“

Tyto sochy, z nichž některé jsou 10 metrů vysoké a váží více jak 80 tun, byly vyřezány z vulkanické skály starými Polynésany. Nicméně i dnes by se s takovou tíhou potýkala i dnešní technika. I přes ujištění archeologů není vysvětlena otázka, proč Polynésané tyto sochy vlastně stavěli, z jakého důvodu jich vyrobili takové množství a k čemu měli sloužit. I když oficiální archeologie nerada slyší o možném mimozemském spojení, tento aspekt stejně vyvrácen nebyl a je stále ve hře.

Zdroj: MailOnline - Eddie Wrenn

Překlad: Karel Rašín