Historie vzniku člověka je opičí divadlo

Jak vlastně vznikl člověk aneb 

„velký třesk mozku.“

     „Historie vzniku člověka je opičí divadlo. Je to detektivka s tisíci otevřenými otázkami a tisíci pseudologickými odpověďmi.“ 

Erich von Däniken.

Otázka, odkud vlastně člověk pochází a jakou cestou vznikl, se dnes ukazuje jako dosud nedostatečně zodpovězená. V temné prehistorii probleskují jen minimální náznaky, které zatím nelze uspokojivě spojit v jeden souvislý celek.

  Doposud byla historie vývoje člověka na naší planetě naprosto jasná. Biologové tvrdí, že vývoj všech druhů živočichů probíhal postupně. 

Tradiční věda, tak jak ji známe, je ochotná jen v maličkém procentu pochybovat o tom, že by tomu mohlo být jinak. Přesto se podle nejnovějších poznatků tato po mnoho desetiletí zcela neotřesitelná teorie začíná jevit jako jeden velký podvod. 

Podle britského přírodovědce a zakladatele evoluční teorie neboli nauky o původu lidstva Charlese Darwina (1809-1882), který vydal v Londýně roku 1859 své dílo s názvem „O původu druhů cestou přírodního výběru“, příroda prý prostě a jednoduše experimentovala tak dlouho až se, po mnoha a mnoha namáhavých přechodech od jednoho živočišného nedokonalého druhu k dokonalejšímu, který se dokázal nejlépe přizpůsobit prostředí, podařilo jakousi souhrou šťastných náhod dojít až k naprosto dokonalému stvoření, zvanému Homo sapiens sapiens – tedy k člověku.

Přestože totéž tvrdí dokonce i slavná Encyklopedia Britannica, kde se můžeme dočíst, že: „O faktu evoluce nemůže být nejmenších pochyb,“ má toto tvrzení hned několik očividných slabin. Například mezi dosud nalezenými pozůstatky tvorů z doby před miliony let chybí velmi často spojovací mezičlánky.

Darwinova 150 let stará hypotéza uvádí, že se například obojživelníci postupně vyvinuli z ryb, což trvalo mnoho milionů let.

         Dosud se však nenašel žádný zkamenělý mezičlánek, jehož vzhled by nasvědčoval tomu, že opravdu tvoří přechod mezi rybami a obojživelníky. Možná právě proto, že žádné takové mezičlánky prostě neexistují!                                               

Hledání našich předků.

Stejně záhadná je situace v případě předků samotného našeho inteligentního živočišného druhu. Musíme si bohužel přiznat, že o vývoji dnešního člověka toho zatím mnoho nevíme.

Stále více se ukazuje, že vývoj lidského rodu nepředstavuje žádnou přímou linii a že každý dosud nalezený stupeň je jen postranní větví.

Dříve panoval názor, že nejstarším naším předkem byl Homo erectus, pak Homo neanderthalensis, dále člověk kromaňonský (raná forma moderního člověka) a nakonec dnešní člověk Homo sapiens sapiens.

Na Blízkém východě existoval Homo sapiens sapiens - neboli moderní člověk - oficiálně nejdříve před 100 000 lety, v Africe před 140 000 lety - a podle nejnovějších nálezů dokonce před 200 000 lety. 

Pokud je tedy evoluční žebříček vytvořený renomovanými vědci správný, nemohl nikdy existovat na naší planetě žádný takový inteligentní druh před dvěma miliony lety. Je však zřejmé, že vědomosti, které nám tak pečlivě a přičinlivě vtloukali do hlavy kdysi naši tehdejší učitelé, v dnešní době již naprosto neobstojí. 

Přímo vzorovou ukázkou toho je původní teorie, hlásající pozvolný sestup budoucího člověka ze stromů, které prý mělo za následek postupné napřimování jeho těla až k dosažení jeho dnešní vzpřímené postavy, která byla podrobena teprve dnes moderním počítačovým simulacím. 

Při jejich sledování vědci došli - ke svému vlastnímu překvapení - k přesvědčení, že přesně takhle naše adaptace na nové životné podmínky rozhodně neprobíhala, vzhledem k tomu, že by polovzpřímená pozice takového živočicha nebyla pro tělesnou stavbu únosná.     

Navíc by ho omezovala v jeho činnostech natolik, že by se jistě stal- pro svou neschopnost orientovat se v tehdejším terénu- snadnou kořistí ostatních predátorů. Tudy zřejmě cesta evoluce nevedla a zůstává proto stejně, jako vznik člověka, dosud nerozřešenou záhadou.

V honbě za poznáním vlastního rodu nacházíme také stále nové a nové lebky a kosti a tak se stalo, že se původní datovaná hranice stále posouvá řádově o miliony let.

V roce 1913 byla nalezena ve východoafrické roklině Olduvai lidská kostra. Tyto vrstvy byly datovány podle zde nalezených fosilií do staršího pliocénu, tedy na 1,7- 0,72 milionu let.     

          Problém je ale v tom, že tenhle člověk byl podle všech anatomických ukazatelů již člověkem moderního typu. Další stejná lebka z roku 1960 byla přiřazena ke stejnému druhu. Její stáří bylo 1 milion let.

Sotva lidstvo dojásalo nad novým úžasným objevem, byla v Etiopii, v oblasti Asar, nalezena velmi podobná lebka mladé ženy.

Šťastný objevitel, americký paleontolog Donald C. Johanson, ji pojmenoval něžným jménem Lucy. Její stáří bylo odborníky odhadnuto na 3,5 milionu let. Nadšení nebralo konce. 

Ukázalo se však, že jásání bylo předčasné: Lucy byla jen velmi raný model vývoje člověka a v podstatě se asi nejvíce podobala opici, protože její mozek nebyl větší, než u dnešního lidoopa. Přestože se její kostra již mohla srovnávat s dnešním člověkem, je prokázáno, že Lucy nepatřila k čeledi lidí a nebyla ani přechodným článkem. 

Slavná lebka byla vykopána v roce 1972 v Keni v blízkosti Rudolfova jezera. Ředitel Národního výzkumného střediska pro prehistorii a paleontologii R. Leaky ji posléze představil světu pod méně poetickým číslem KNM-ER 1470. Osoba, které lebka patřila, si vykračovala po naší Zemi před rovnými 2,9 miliony lety.

Takže můžeme výčet našich předků uzavřít pro laika i odborníka poněkud šokujícím zjištěním, že jak Homines, tak Australopithekové zřejmě existovali přes odpor kabinetních učenců již před rovnými 4 miliony lety, tedy v pozdějším pliocénu, neboli v období třetihor!

Za předka dnešního člověka byl dlouhou dobu pokládán také člověk neandertálský, nazvaný podle místa nálezu jeho fosilních kostí v Neandertalu poblíž Düsseldorfu, a žijící podle odborníků na konci střední doby ledové, tedy před 120 000 až 80 000 lety.

Vše se ale změnilo roku 1997, kdy provedl genetik Suante Paabo z mnichovské university poprvé seriozní vědecký průzkum neporušené DNA neandrtálce. Přitom přišel na to, že moderní člověk Homo sapiens má oproti neandrtálci výrazně odlišný genetický fond.

V jedné části dědičných vloh mitochondrií byly zjištěny dokonce rozdíly na dvaceti sedmi místech. 

Tím bylo dokázáno, že neandrtálec byl sice naším přímým příbuzným, ale že rozhodně nikdy nebyl naším vývojovým předkem. Naopak je známo, že neandrtálci a Homo sapiens žili v jednom období dokonce současně vedle sebe a vedli podobný způsob života.

V poslední době se také ukazuje, že kromě člověka neandertálského se na naší Zemi vyskytovaly i jiné druhy hominidů.

Nedaleko Káhiry u El Fayumu byla vykopána čelist a pozůstatky šestatřicetizubých praopů rodu Apidum a Parapitheka, které byly podle datování zařazeny do oligocénu, tedy na sklonek starších třetihor, v době před 30 - 40 miliony lety. Dalším nálezem ve stejných vrstvách byl Propliopithecus, s 32 zuby a daleko pokročilejší stavbou těla i lebkou.

Vědci z pensylvánské státní univerzity došli po prostudování materiálů hovořících o našich předcích k jednoznačnému závěru: většina savců a tedy i člověk, musela žít na naší planetě již před nejméně 100 miliony lety.

Pohled do naší nejvzdálenější minulosti se tak opět posunul o hezkou řádku milionů let. 

Haeckelova tabulka a padělané kresby.

Ve škole jsme se učili v hodinách biologie, že „ každá žijící bytost během svého embryonálního vývoje prochází všemi stadii svých dávných prapředků. Proto se prý zárodky ryby, mloka, prasete a člověka od sebe nijak výrazně neodlišují.“ 

Za tento poznatek vděčíme německému zoologovi Ernestu Haeckelovi (1834-1919), který byl v 19. století jedním ze skalních zastánců Darwinovy evoluční teorie a sestavil dokument, na kterém vidíme tento přírodní vývoj až k samému vrcholu, tedy k člověku samotnému.

          Bohužel pro evoluční teorii se tento na první pohled tak neotřesitelný fakt ukázal ve světle nových poznatků jako absolutní nesmysl. Roku 1997 vyšel v časopise Focus článek s názvem Padělané kresby, ve kterém se píše:

„Kresby, o něž Haeckel opřel svou teorii, jsou však vytvořeny podle lidských embryí jen velmi volně“, tvrdí Michael Richardson ze St. George Hospital, který spolu se svými kolegy z celého světa provedl nové výzkumy embryí.

„Podvod vyšel najevo až nyní, protože embryologové neprováděli žádné srovnávací studie už celá desetiletí.“

„Žábry“, které se objevují během vývoje embrya, jsou ve skutečnosti prvními vývojovými fázemi středoušního kanálu, příštítných tělísek a brzlíku. Zrovna tak se ze „ žloutkového vaku“ vyklubalo těleso produkující pro embryo krev a část nazývaná ocas je ve skutečnosti páteř, ke které postupně zformují nohy.”

Veškerý komentář je zde zbytečný, je očividné, že tento základní biogenetický zákon byl prostě vymyšlen, aby ve své době dosvědčil pravdivost evoluční teorie.

Další zcela opomíjenou skutečností je to, že by během pozvolného vývoje živočišných druhů v dějinách naší Země nesměly nastat nikdy žádné události, které by tento ideální evoluční proces narušily. 

To však rovněž není pravda. Ukazuje se, že tehdejší horliví zastánci Darwinovy teorie měli ve své době jen velmi málo důkazů o tom, že by případné přírodní katastrofy mohly mít větší než lokální charakter a tak by byly schopné významně ovlivnit další vývoj života na naší planetě. Všechny dochované prastaré mýty světa ale hovoří o velkých přírodních pohromách.  

Geologové v průběhu let dospěli k závěru, že na naší Zemi dopadlo několik velkých meteoritů a rovněž větších asteroidů, z nichž jeden měl průměr dokonce deset kilometrů, které způsobily velké změny, mající celosvětový dopad- například v podobě zásadní změny klimatu. 

Podle těchto nových poznatků by tyto události mohly způsobit podstatné narušení poklidného evolučního vývoje a případně vést i k vytvoření nových živočišných druhů, vzniklých v důsledku mutací.

Podle hypotézy, kterou zastávají někteří badatelé, by mohli primáti žít dokonce o celých 35 milionů let dříve, než se původně myslelo. Také názor, že savci byli v dávných dobách jen jakási malá a slabá nedochůdčata, skrývající se před dravými, silnými a zubatými dinosaury kdesi v houštinách, stojí na pěkně podemletých základech. 

Při archeologických vykopávkách v Číně byl totiž zrovna nedávno nalezen savec, nazývaný vědci Repenomamos robosta, který měl, světe, div se, v žaludku mládě dinosaura! 

Nevysvětlitelný vývojový skok a chybějící článek

Člověk musel projít dlouhou cestou svého vývoje a zamířit ke hvězdám, aby mohl začít luštit tajemnou hádanku svého dávného zrození.

Dosavadní pohádky o době kamenné a o primitivním stvoření, vydávajícím pouze jakési neartikulované zvuky, které se choulilo, oděno do kusů zvířecích kůží, ve studené jeskyni, se ukazují jako vymyšlené nesmysly. 

Před 50 000 lety nastal totiž náhle v lidské inteligenci podstatný zlom. Někteří vědci tento okamžik označují jako „velký třesk mozku“. Pojednou došlo ke změně, která měla za následek intelektuálně vyspělého člověka, ničím se neodlišujícího od dnešních obyvatel Země. 

Při rychlém rozvoji lidské inteligence se tehdy vedle prvních nástrojů rozvíjelo také další neuvěřitelně složité zřízení: lidská řeč. Řeč je v živočišné říši něčím naprosto unikátním a ojedinělým.  Hrtan opic, například lidoopů, je totiž velmi odlišný. 

Právě díky řeči je člověk schopen nejen komunikovat s ostatními, ale i zpívat a také definovat abstraktní pojmy.

Pro tento fakt zatím neexistuje žádné rozumné vysvětlení. Jedno je ale jisté: Homo sapiens, který se v té době vyvíjel v Africe, začal zpracovávat informace tak, jak nikdo nikdy před ním. 

V genetické výbavě tohoto člověka, která je nejsložitějším paměťovým zařízením ve vesmíru, se náhle objevil gen, který mu umožňoval rozdělávat oheň, používat první nástroje a dorozumívat se pomocí řeči - a tím se člověk stal tím, čím jsme dnes.

A všechny tyto dovednosti se vynořily naráz a bez zjevných důvodů. Nikdo, ani dnešní zkušení biologové, neumí dnes vysvětlit, proč se kapacita lidského mozku za pár tisíc let náhle zvýšila 3x.

Tento záhadný gen se u lidí objevil bez předchozího vývoje.  U lidského druhu se postupně začaly objevovat i první jeskynní malby a také počátky řemesel a hrnčířství.  

Jak je možné, že miliony let předtím se tito lidoopové nenaučili naprosto nic a tu najednou, pod jakýmsi kouzelným vlivem, „ zmoudřeli?“

Chybějící mezičlánek, neboli „missing link“, po kterém pátráme bezúspěšně již po několik desetiletí a který by tento skok mohl nějak objasnit, se jaksi stále nenašel. Možná, že tento tak dlouho hledaný článek věda nemůže najít proto, že ho naše planeta jednoduše nemůže poskytnout. Podle některých badatelů možná jednoho dne zjistíme, že někdo zasáhl do naší DNA a že něco ovlivnilo náš vývoj. 

Vědci a archeologové se kupodivu v této otázce vzácně shodují a souhlasí alespoň s tím, že lidstvo v megalitickém období, tedy v době před 3000 př. n. l., udělalo ve svém vývoji zatím nevysvětlitelný pokrok. Kdo asi zavinil tento vývojový skok? 

Odkud se vzal záhadný gen HAR-1?

         Celá evoluční teorie vychází z toho, že přežívali jen nejdokonalejší - a nejlépe přizpůsobení jedinci - a příroda sama uskutečnila přirozený výběr. Pravdou ale je, že v Darwinově době ještě nebyly biochemie, genetika a další přírodní vědy na takové úrovni, aby tehdejší vědci mohli vědět, jak složitá vlastně je buňka.

Každá buňka má totiž tak dokonale propracované ústrojí a funkce, že není možné, aby toto vše mohlo vzniknout jen nějakým náhodným uspořádáním, díky čemuž se možnost náhodné mutace rovná nule.

To vyjádřil asi nejlépe uznávaný biolog profesor Conklin, když řekl:

„Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je naprosto stejná, jako že dokonalý slovník vznikl explozí v tiskárně!“

Toto vtipné tvrzení se ukázalo jako velice pravdivé v roce 2006, kdy byl objeven týmem odborníků vedených Davidem Hausslerem z Univerzity of California v Santa Cruz v USA naprosto výjimečný gen pojmenovaný HAR- l.

Pomocí speciálního počítačového programu, jenž se postupně probíral zhruba 15 miliony změnami, které se v lidské DNA odehrály od doby, kdy na Zemi žil společný předek lidí a šimpanzů, se podařilo objevit celkem 49 oblastí, kde pozvolná evoluce lidského genomu náhle neskutečně zrychlila a to právě dalo tomuto zvláštnímu genu název HAR -1, „ human accelerated region“- neboli  „lidská urychlená oblast.“

Tento gen hraje zcela zásadní roli, protože nás odlišuje od ostatních živých tvorů a má také hlavní podíl na pokročilém vývoji našeho mozku. 

Gen HAR- 1 je tak složitá molekula DNA, že je – a to i podle těch nejstřízlivějších výpočtů vědců - naprosto nepravděpodobné, že by mohla být během 6 miliard let vytvořena nějakou přirozenou cestou. Změna tohoto jediného genu znamenala obrovský skok ve vývoji lidstva. 

Otázkou je, kde se asi tedy vzal v naší DNA gen HAR -1? Pokud se nevyvinul náhodou, což je skoro vyloučené, byl snad vytvořen uměle? DNA je zaznamenávací nosič informací, a protože v naší DNA je pravděpodobně zakodována i informace o tom, zda bylo s naší DNA někdy manipulováno, máme možnost dozvědět se, jak to všechno bylo doopravdy.

Podle teorií některých odborníků, jako byl například nositel Nobelovy ceny a spoluobjevitel struktury DNA Francis Crick (1916-2004), nemohl totiž tento naprosto unikátní gen dokonce ani vzniknout na Zemi. Mají pravdu? Mohl by opravdu počátek naší slavné evoluce ležet někde v hlubinách vesmíru?

Sám Darwin jednou připustil, že pokud se prokáže, že nějaký orgán nebo organela nevznikla řadou malých změn či náhodně, jeho teorie byla mylná.

Vědci tvrdí, že se první člověk objevil na území Afriky. Postupně se naučil zhotovovat si oděvy z kůží, slučovat se do velkých společenství a začal se domestikovat i v Evropě a Východní Asii. Kdo asi byly tyto první inteligentní bytosti? 

Podle genetických výzkumů z roku 1987 vznikl člověk na jediném území: z Afriky migrovala jedna žena,-  jejíž geny nese každý z nás - a  jejímž přičiněním se lidská populace rozšířila do Evropy, Východní Asie, Ameriky a pak dále do celého světa.

V Bibli, v knize Genesis, byli na počátku světa také stvořeni první dva lidé: Adam a Eva, kteří žili v Rajské zahradě, jejímž hledáním se vědci zabývají již po mnoho desetiletí.

Podle ostatních pramenů bylo lidstvo stvořeno ze zemského prachu, kterému Bůh – či Bohové -  vdechl  „jiskru života“. Co byla ona „ jiskra“ se ale zatím nepodařilo zjistit.

Mohl to být právě onen gen, který v roce 2006 odhalil vědecký tým vedený Davidem Hausslerem?

Otázkou tedy zůstává, kde se v naší DNA tento gen vlastně vzal? Pokud se nevyvinul pouhou náhodou, což je téměř zcela vyloučené,  - protože někteří vědci se domnívají, že nemohl dokonce vzniknout ani na Zemi – byl snad vytvořen uměle?

Autor: Magdalena Zachardová