Erich von Däniken - nová kniha " Evidence of the Gods "

Evidence of the Gods - Ostrovy v Pacifiku

Lidé dávnověku měli přirozenou touhu dokumentovat svět, ve kterém žili. Důkazem budiž jeskynní malby z různých míst po celém světě, které nám líčí ty stejné výjevy a scény. Byly snad tehdejší prehistorické národy v kontaktu? Sdělovaly si navzájem informace? Je možné, že některé tyto národy cestovaly do velmi vzdálených míst v tom, co naši předkové nazývají „flying chariots“ neboli „létající vozy“? Zde je výňatek z poslední knihy Ericha von Dänikena, v originálu „Evidence of the Gods: A Visual Tour of Alien Influence in the Ancient World.“

Balvany na pláži

Severně od města Dunedin na Novém Zélandu leží na pláži Moeraki přibližně 100 sférických balvanů. Největší má průměr 3,16 metru. Tyto obří geody jsou vymílány vodou z okolních  skal. Jsou taženy metr po metru na pobřeží, kde je následně zaplavují denní přílivy. Mnoho z nich se důsledkem působení vody a větru již rozpadlo na prach. Mnohé to teprve čeká. Nikdo nemá sebemenší představu, kolik těchto balvanů si už vzaly mořské příboje, které tu působí po mnohá tisíciletí. Přesto mnoho z nich zůstává stále na pobřeží a nám se tak zdá, jakoby matka-skála kladla na pobřeží svá vajíčka-balvany.
Geologové nás ujišťují, že je to naprosto přirozený proces přírody. Balvany jsou tvořeny kusem vápence zarytým do měkkého pískovce. Vápenec tvoří jakési jádro balvanu, kolem kterého se tento malý kus skály v průběhu tisíciletí zpevní, podobně jako perla kolem zrnka písku. Toto srovnání je však bohužel chybné, neboť ústřice s perlami jsou ve vodě v neustálém pohybu, kdežto skála se nijak pohybovat nemůže. Proč se právě tento geologický zázrak neděje i na mnoha jiných plážích po celém světě? A proč se skála zpevňuje okolo vápencového jádra právě do tvaru velmi věrohodně připomínajícího kouli?

Maorové, původní obyvatelé Nového Zélandu, nazývají tyto balvany „Te Kai-hinaki“. Název je složenina ze slov „kai“, což znamená jídlo a „hinai“, což znamená koš. Před nekonečně dávnou dobou byla loď Arai-te-uru zničena, když zde hledala cenné kovy a drahokamy. Kopec nedaleko od pláže Moeraki je prý zkamenělým trupem tohoto vzdušného plavidla. Balvany, které skála vydává obsahují jídlo (energii?), které vypadlo z košů během zničení lodi. Podivný příběh.

Nemožné, přesto skutečné

Ještě podivnější je příběh sférické skály, která byla nalezena 13. února 1961 přibližně 6 mil severovýchodně od města Olancha na okraji Amargosa Desert v Kalifornii.V tu dobu Mike Mikesell, Wallace Lane a Virginia Maxey na tomto místě hledali minerály a také věnovali značné úsilí hledání geod. Společně dohromady jim patřil obchod se suvenýry v již zmíněném městě Olancha. Velmi dobře tehdy věděli, jaká je cena takové geody a kolik peněz by jim mohl vynést i jeden jediný kus. Uvnitř geody jsou totiž většinou nádherně zbarvené krystaly. Asi 120 metrů od Owens Lake tato trojice našla geodu nepravidelného tvaru a rozhodla se ji společnými silami odnést domů. Dalšího dne chtěl Mike Mikesell rozřezat kámen na poloviny, aby se dostal k oněm barevným krystalům. Jako už mnohokrát si proto vzal pilu s diamantovým kotoučem. Najednou kotouč praskl. Stejný osud potkal i další. To zvýšilo snahu trojice o rozpůlení geody v domnění, že se uvnitř musí skrývat něco tak cenného, jako například diamant. Nakonec se to Mikeovi pomocí kladiva, dláta a mnoha hodin těžké dřiny povedlo. Jejich překvapení nemohlo být větší: vnější vrstvu tvořily zkameněliny mořského světa. Následovala vrstva, která připomínala zkamenělé dřevo. Nakonec zde byly ukryty dva kroužky z materiálu podobného porcelánu. Uprostřed každého kruhu pak byla lesklým kovem vystlaná dutina s rozměry 17 mm na délku a 2 mm v průměru. Tyto dva kroužky zapříčinily zničení diamantových kotoučů. Geologové, kteří si nepřejí uveřejnit svá skutečná jména, odhadují stáří geody na 500 000 let př. n. l. .

Co je to, co nezapadá do minulosti Země tak jak ji doposud známe? Je zcela nemožné, aby tyto kovy, jejichž složení nebylo předtím nikdy objeveno, mohly vstoupit do geody zvenčí. Koneckonců dutiny vystlané kovem, k tomu je zapotřebí vysoké úrovně znalostí metalurgie určitého druhu – a dílnu – před 500 000 lety!

  Moeraki Boulders Sunrise

Brazílie

V rozlehlé Brazílii jsou objevy a nálezy z dávnověku často amatérského charakteru. Rakušan Ludwig von Schwennhagen byl takovýmto amatérem a hnala ho až posedlost. Ludwig žil ve městě Teresina, hlavního města brazilského státu Piauit na severu země. Působil jako učitel filosofie a historie na místní základní škole. Je objevitelem oblasti skalních kreseb o obrovské rozloze. Tuto oblast rozdělil na sedm okresů. Odtud se vyvozují také dva názvy „Sete Cidades“ nebo „Seven cities“ (překl. Sedm měst). Svou knihu o oblasti Sete Cidades vydal v roce 1928. Nesetkala se však s velkým ohlasem. Ludwig von Schwennhagen zemřel jako chudý učitel.

Sete Cidades leží severně od města Teresina. Přesněji mezi městy Piripiri a Rio Longe (asi 3000 km severně od Rio de Janeiro). Krajina je zde rovinatá, s bohatou zelení a cesty jsou lemovány keři. Toto malebně působící prostředí se střídá s těžko prostupným deštným pralesem. Jízda autem je zde nebezpečná kvůli zvířatům, jako jsou divoká prasata, divoké krávy nebo dokonce divocí koně, kteří vám v nevhodnou chvíli vběhnou přímo pod kola. Ačkoli leží Sete Cidades polohopisně téměř na rovníku, klima je zde snesitelné, protože neustále fouká svěží vítr od 300 km vzdáleného pobřeží Atlantiku. Do Sete Cidades se dostanete z Piripiri po 16 km dlouhé silnici.

Návštěvník nedočkavě míří přímo ke skalním stěnám. Je to jako byste sami stáli uprostřed hořícího chaosu, byli roztrháni na kusy jako v biblické Gomoře, zničeni ohněm a sírou. Kopec leží skryt pod krunýřem želvy - přinejmenším to tak vypadá, ale věda nás ujišťuje, že se jedná o neobvyklé formy ledovcových usazenin. Ledovcové usazeniny? Tady? Na rovníku? Kdy by se to mělo stát? Můj doprovod, úředník ze státu Piaui, nabídl další vysvětlení: v dřívějších dobách byla Sete Cidades oceánská pánev a podivné skály nebyly ničím jiným než skály vytvořené erozí. Vítr a obecně počasí v průběhu tisíciletí vyformovalo tyto zvláštní formy skal.

I když původ těchto podivných útvarů krajiny zůstává záhadou, skalní kresby jsou nepopiratelným faktem. Existují jich desítky tisíc. Lpí na převisech skal nebo nás zdraví ze skalních stěn z výšky 15 metrů. Opět tu vyvstanou stejné otázky jako u skalních kreseb kmene Hopi v kotlině blízko Oraibi, Arizona: Stavěli si tehdejší umělci nějaká lešení? Spouštěli se snad ze skal na lanech? Stavěli na sebe kameny jako podstavec? Proč tak moc barevných kreseb pouze na jednom jediném místě? Místo schůzek doby kamenné? A jako by se snad předem všichni dohodli, kolem hlav těchto „bohů“ vidíme na skalních stěnách světla (hala), zářící paprsky nebo něco velmi podobného helmám.

I zde ani ta nejchytřejší mysl pod sluncem neví, kdo namaloval nebo vyryl malby na těchto stěnách. Přesto se rychle stává evidentní fakt, že dávnověcí umělci upřednostňovali  stejné motivy, jako jejich kolegové na druhé straně světa: kruhy, kola s paprsky, slunce, náměstí, otisky rukou, kříže, hvězdy a vyšší bytosti. Navíc existuje několik málo obrazů, které se naopak nevyskytují nikde jinde. Jedná se o červené a žluté kruhy, kterým by dnes byl přidělen charakter jakéhosi signálu. Jasné červené kroužky uspořádány nad sebou. Nebo objekty tvaru kruhu s výrůstkem podobným kořenu. V kruhovém objektu vidíme něco jako malé okno. UFO? Nebesa pomozte nám! Nemůžu přemýšlet nad nějakým rozumným vysvětlením, výjimkou jsou moji milovaní „bohové.“ Zdraví nás ze stěn také v Sete Cidades, stejně jako všude jinde. A všechno, s čím můžeme přijít pro takovýto celosvětový souběh, je pouhý psychologický úhel? Všichni naši předkové z doby kamenné mohli jen stěží navštívit stejnou malířskou školu. Tak odkud pochází ona počáteční jiskra zobrazování bohů? Bohové jsou ti jediní s paprsky!

Možná si myslíte, že Sete Cidades, se svými nemožnými motivy na skalních stěnách, byla pravděpodobně ojedinělá odchylka umělců doby kamenné. Co ale vlastně o této době víme? Možná existoval nějaký druh úmluvy mezi malíři z rovníkové oblasti Sete Cidades. Tato úmluva pak trvala vždy několik let. Několika zázračným dětem se podařilo dostat úmluvu z Kalifornie do Sete Cidades a vrátit se zpět. Nebo možná poslali své nejnovější výtvory do celého světa díky nějakým hokus-pokus telepatickým vlnám. Vím, že takový návrh je směšný. To je důvod, proč mi tato otázka dělá starosti o to víc, než proč jsou různé skalní malby jihovýchodně od Santa Barbara v Kalifornii  podobné těm, které vidíme v Sete Cidades. Galerie výtvarného umění v Santa Barbaře je pro naše myšlení 21. století stejně nepochopitelná jako ta v Sete Cidades. Co jiného říct kromě toho o Santa Barbaře,… velké postavy s paprsky označují bohy, bez ohledu na to, zda je nazýváme „Great Manitou“ nebo „Rongomai.“

Lidé před tisíci lety nezanechali své zprávy o bozích jen ve skalních kresbách, ale také v zemi nebo na svazích hor. Nejznámějším příkladem jsou obrazce na planině Nazca v Peru. Napsal jsem samostatnou knihu o těchto liniích v poušti, jež připomínají ranveje. Proto se nyní zdržím komentářů k těmto mnohakilometrovým liniím. Budu zde prezentovat srovnávací studii s celosvětově podobnými motivy. Nevyřešená hádanka spočívá ve slovíčku „celosvětově.“ Jednoduše to nepasuje do doby kamenné.

Fraška

Postup od opice k inteligentnímu člověku je fraška s tisíci otevřenými otázkami a tisíci neúplnými odpověďmi. Každých pár let nám příslušná věda servíruje poslední "ujišťující skutečnosti" o původu druhů. Je to smutný pohled na tento druh pseudoargumentů, které se používají v učebnicích pro vyplnění mezery zející v našem poznání. Četl jsem například, že pralidé žili ve smečkách, a proto se u nich vyvinula inteligence a sociální chování. Příšerné! Mnoho živočišných druhů, nejen lidoopi, žilo a žije ve smečkách. Ale odděleně od hierarchie a jakéhosi řádu. Nevyvinula se u nich žádná kulturní inteligence. Věčně se tvrdilo, že lidské bytosti jsou inteligentní, protože se přizpůsobují lépe než ostatní druhy. Přirovnal bych tuto námitku k horkému vzduchu. Proč se jiní primáti jako jsou gorily, šimpanzi nebo orangutani „nepřizpůsobili“? Podle pravidel evoluce měla být tato roztomilá zvířata také „donucena“ k rozvoji inteligence. Nemůžete používat evoluci selektivně na jeden vybraný druh. Skutečnost, že jsme inteligentní se říká opravdu jen ve srovnání s neinteligentními druhy, kdy bychom neměli být inteligentní oba. Navíc, existují mnohem starší formy života než primáti. Škorpióni, švábi nebo pavouci. U těchto druhů bylo prokázáno, že existovaly před více než  500 miliony lety. Totéž platí i pro různé druhy plazů, z nichž někteří jsou prý dokonce jen dalším vývojovým stupněm dinosaurů. Nyní víme, že krokodýlí máma se stará o svá mláďata s láskou, ale nějaká krokodýlí kultura tu však stále chybí. I přes všechny ty miliony let, v níž se „přizpůsobovali“. Vzhledem k tomu, že všichni přežili tak bravurně, měly by se tyto druhy přizpůsobovat, tedy vyvíjet, mnohem lépe než nesrovnatelně mladší Homo sapiens. Kde jsou umělecké předměty nebo pohřebiště těchto tvorů?

Když jsem se dočetl, že lidé nemají srst, protože se naučili ukrývat do cizích srstí, dnes bychom řekli kožichů, mám pocit, jakoby mi někdo trhal nohu. Pralidé si řekli, že by měli sestoupit ze stromů z klimatických důvodů. Jaká to myšlenka! Jako by si nějaký druh opice uvědomil, že v evoluční teorii by to mohlo být potřebné pro člověka v určitém okamžiku v budoucnosti! Slezl tedy ze stromů, ale zanechal své příbuzné – nenapodobují snad všechno? – aby skákali z větve na větev v korunách stromů až dodneška. Sociální postoj našich předků odešel na požádanou.

Trik s linií

Nesmysl. Takhle to nebylo. Bylo za tím něco jiného, píše se v chytrých článcích. Strach ze silnějších zvířat a také snadnější způsob obživy nutil pralidi k pokusům postavit se na zadní nohy, tedy do vzpřímené polohy. K smíchu! Příslovečně se tak napodobování mezi tehdejšími lidoopy stalo jakýmsi hnacím motorem. Proč ale žádný z ostatních druhů primátů nenásledoval toto inteligentní chování? Bály se snad oněch silnějších zvířat méně? A pokud by tato logika nutila rozvíjet u zvířat inteligenci, pak by se u žiraf, které mohou vidět a cítit jakéhokoliv nepřítele na míle daleko, měl vyvinout jakýsi kult či dokonce náboženství už velmi dávno. Koneckonců je to argument, že všechny tyto změny ovlivní pouze jednu konkrétní linii. Primáti v naší linii začali jíst maso, aby se lépe a snadněji nakrmili. V důsledku toho naše linie dosáhla významné výhody oproti jiným liniím opic. Mama mia! Odkdy je snazší zabít gazelu nebo salamandra, než utrhnout ovoce ze stromu? Navíc se maso z divokých koček nebo ryb jedlo již po tisíciletí, a to včetně mozku. Bylo výsledkem rozvinutí  oblasti malování nebo matematiky?

V nevšedním článku v odborném časopise Sagenhafte Zeiten, ředitel studií, Peter Fiebag vyvolává otázku o „člověkem vytvořeném velkém třesku“: „Někteří odborníci se domnívají, že změna v ‚zapojení mozku‘ vyvolala „člověkem vytvořený velký třesk“.“ A dodává, „část DNA byla omylem zkopírována z chromozomu X na chromozom Y.“ Opravdu „omylem?“, ptá se Fiebag. Nebo se to stalo s pomocí mimozemského genetického inženýrství?

Fiebagova myšlenka si zaslouží velké uznaní, i když ji antropologie tak docela nepřijala. Tam v salonu věd, přicházíme každý rok do nejnovějších rozporů. Proč taky ne? Věda je živá věc a nejnovější poznatky revidují předchozí zjištění. Všichni souhlasí, že jsme jedineční. To platí také pro jiná zvířata. Ale my jsme více osobitější než všechna ostatní, protože máme kulturu: malování, představivost, náboženství, matematiku a schopnost plánovat do budoucna. (I když i tento poslední příklad může být relativizován, protože pavouk také plánuje do budoucna, když splétá svou síť.)

Linie lidí a šimpanzů se rozdělili již před Rájem, říká Dr. David Reich z Massachusetts Institute of Technology v Cambridge, Massachusetts, USA. Pak si tyto dva druhy začaly své geny vyměňovat znovu: „Po pralidech už žil každý druh svou vlastní cestou po stovky tisíc let, až se najednou začaly tyto druhy opět křížit se svými příbuznými pohybujícími se po kolenou, tedy po čtyřech.“

Mám problémy s představou hominida, který chodí vzpřímeně a najednou odmítá členy svého druhu a preferuje mít sex s opičí milenkou, případně opičím milencem. A proč byl měl mít výsledný ‚bastard‘ lepší genetické faktory zůstává částí velké hádanky, stejně jako otázka, zda by chromozomy různorodého páru byly mezi sebou vůbec kompatibilní.

Věci se stávají ještě více matoucí: tajemné kosti byly nalezeny v jeskyni v pohoří Altaj v centrální Asii a byly analyzovány na Max Planck Institute for Evolutionary Antropology, Lipsko, Německo: „Očištěné lidské kosti z jeskyně Denisova nejsou stejné jako lidský genom. Senzační genetický materiál Denisova hominida se liší od Homo sapiens více než dvakrát tolik, než od neandrtálců.“

Ve jménu všeho, to je Mléčná dráha! Možná, že by se naše ctihodná antropologie mohla odvážit udělat tvůrčí skok směrem k Fiebagovi. Po tom všem by mohlo být prokázáno, že lidé doby kamenné ovládali vysoké umění matematiky a geometrie a demonstrovali to na nalezištích. Nebo musíme myslet všichni jiným směrem? Je možné, že existují různé druhy lidí vedle sebe, ti hloupější a ti chytřejší? Poslední uváděné příklady dokazují jejich dovednosti, které jsou společností i v současnosti ignorovány, i když by si je mohl ověřit každý hlupák.

Pokud se někomu naskytne letmý pohled na neidentifikovatelný létající objekt (UFO) stoupajíc po obloze New Yorku, řekneme, že je slavné ‚Big Apple‘ příšerné? Pokud se chlupatý, osm stop vysoký Bigfoot náhle a tajemně objeví v hustých lesích blízko Seattle, prohlásíme ho za příšerný? A pokud se na sekundu nebo dvě zhmotní socha s chrastícím řetězem obývací living-dead klub v areálu Buckinghamského paláce, Londýn, Anglie, označíme bydliště královny Alžběty II. za příšerné? Odpověď je všechny tři výše uvedené scénáře zní „ne“.

Jev, který máme v každém z těchto případů je singulární, stojí o samotě. Jde o zvláštní událost, která nastala na jednom konkrétním místě. Ale místo samo o sobě není příšerné a divné. Pouze věc, která se rozhodla na krátký okamžik ukázat, byla příšerná a divná. Nicméně to není argument pro každý případ. Při mnoha příležitostech je místo samotné - a ne jen tajemné jevy, které se projevují v jeho středu - to divné a taky neuvěřitelně skutečné.

V návaznosti na uvedené případy je nutno dodat, že jestliže se stejný Bigfoot, UFO nebo duch s chrastícími řetězy objevuje na jednom vymezeném konkrétním místě znovu a znovu (a dost možná i po celá staletí) a spolu s celou řadou dalších fantastických bizarních věcí, mezi něž nepatří nic menšího než jezerní příšery, poltergeists, podivné energie a víry, vlkodlaci, okultismus, mimozemšťané a záhadné subjekty, včetně víl, skřítků a skřetů, potom je to všechno velmi sugestivní, že toto místo je skutečně extrémně divné a příšerné!

Ale definice tohoto velmi emotivního slova - příšerné - má jistě široce otevřený výklad. Pro některé, může to prostě znamenat zvláštní nebo výstřední. Pro jiné to může znamenat teror, strach, paniku nebo dokonce čirou, nepolevující hrůzu. Značný počet lidí se může přiklánět k tomu, že významem se slovo opírá o nevýslovnou špínu a odpor nejvyššího stupně. Patří sem ty hrozné věci typu, jako že něco číhá ve stínu lesa za příslovečně temné a bouřlivé noci. Nebo že se jedná o nejvýstižnější termín, pokud popisujeme záležitosti nadpřirozené či okultní povahy, jako je život po smrti, mimozemská setkání a fantastické příšery.

Nevyjmenuji zde všechno, nicméně jednoduše řečeno toto slovo sebou nese skutečnost, že naše planeta má víc jak přiměřený podíl na těchto určitých specifických oblastech, které fungují jako skutečné magnety pro tajemné události, podivné bytosti, UFO a mimozemšťany, záhadné subjekty jako jsou víly a skřeti a absolutní rozmanitost spektrálních postav širokého a závratného významu. Obsáhlejší otázka, která vyžaduje solidní odpověď je bezpochyby tato: proč, přesněji, existují v prvé řadě tyto majáky, které fungují jakožto magnety pro všechny nadpřirozené věci?

Chcete-li znát odpověď na tuto otázku, je nutné ponořit se hlouběji do znalostí ohledně  částicové fyziky, která je založená na výzkumu červích děr. Představte si, že budete na chvíli nebo několik chvil jakýsi druh vesmírné verze systému metra v New Yorku nebo rozsáhlé podzemní dráhy v Londýně. Stejně jako pozemský ekvivalent, také kosmická verze daného systému dopravy umožňuje nastoupit na jednom místě a vystoupit na dalším dle vašeho osobního výběru. Ale tato verze umožňuje dělat ještě něco jiného. Něco, co se blíží svým významem k jedinečnému a úžasnému. Konkrétně vám poskytuje možnost zcela obejít hlavní problém, a to je těžkopádné a časově náročné cestování z bodu A do bodu B po přímce, stylem minutu po minutě. To je místo, kde koncept červí díry přichází do hry v nepopiratelně okázalém stylu.

V podstatě není červí díra nic menšího, než teoretická zkratka, která má schopnost rozvinout onu tuhou bandáž, kterou je omotána samotná struktura prostoru a času. Neliší se to příliš od skvěle napsaného scénáře filmu Stargate z roku 1994, kde hráli Kurt Russell a James Spader. Ve filmu americká armáda tajně dešifruje sérii kódů a hieroglyfů zdobící obrovský, starověký, kamenný kruh nalezený v Gíze, Egypt v roce 1928 - kódy a hieroglyfy, které se zde ukazují nejsou nic menšího, než název pro daleké hvězdy a galaxie. A při zadání stejných souřadnic jako z titulu filmu Stargate nám vesmír Strýček Sam doslova otevřel.

Je tu jeden konkrétní typ červí díry jménem Lorentzian Traversable Wormhole, která by v tom všem mohla hrát roli. Takzvané Lorentzian Traversable Wormholes by podle dohadů fyziků mohly umožňovat nejen cestu z jedné části vesmíru do druhé, ale také cestu neuvěřitelně rychlou a možná dokonce také téměř okamžitou. Kromě toho, oba body spojení by mohly být velmi pravděpodobně statické, pevné a neměnné.

Jinými slovy, byla by před námi situace, kdy cizí osoby z cizích světů, oblastí a dimenzí - subjekty případně hluboce zběhlé a připravené na setkání s naším samotným plavidlem existujícím díky pokročilému zkoumání červích děr - možná „vyskočí“ znovu a znovu v určitých specifických oblastech na naší planetě. Tytéž oblasti by mohly posloužit jako nic menšího, než potenciální stálé spojení s jinými tajemnými oblastmi, které byly po tak dlouhou dobu podstatnou součástí naší kultury, historie, mytologie, folklóru, náboženství a systémů víry a které byly vnímány různě, ať už jako mimozemšťané, démoni, příšery, bohové nebo jako nespočet dalších paranormální záhad. Definitivně příšerné místo, opravdu!

Zdroj: sott.net ( publikováno se souhlasem vydavatele )

Foto: google

Překlad: Marek Pernica