Bohové Jižní Ameriky a kult jaguára
Mýty jihoamerických národů se dochovaly jen útržkovitě, ale stejně jako v jiných částech světa, zde dosud existují legendy, které si členové jednotlivých kmenů předávali v ústní podobě po celé generace. Zatím však nikdo nezjistil, kde máme hledat jejich dávný původ. Dalším zdrojem informací o těchto kulturách jsou archeologické nálezy.
Indiáni pokládali nebe za místo, kde žilo množství nadpozemských bytostí, jakýchsi kříženců lidí a zvířat. Tito bohové vypadají více než nezvykle: jsou oblečeni v podivuhodné, nikam nezařaditelné kostýmy, oplývající podezřele moderními technickými doplňky, připomínající často skafandry.
Ve sbírkách muzeí na celém světě je uloženo velmi mnoho zajímavých keramických figurek, miniaturních hlav - a také těžko zařaditelných plastik. Naturalistická vyobrazení, která zpodobňují tyto indiánské bohy, označuje mnoho archeologů prozatím jako „metafyzické bytosti tropických deštných pralesů“..
Zářným příkladem takového zatím neidentifikovaného předmětu je soška neznámého boha z Ekvádoru, vedená v rubrice „ kuriozity“. Ředitel muzea, v jehož sbírkách se neobyčejná soška nachází, se o ní vyjádřil, že by mohlo jít „ o starověkého potápěče“ I ona připomíná neskutečně dnešního astronauta. Navíc má tento „potápěč“ deformovanou lebku. Většina těchto podivných předkolumbovských nálezů je ale součástí soukromých sbírek a tak je návštěvníci světových muzeí většinou nemají ani šanci uvidět na vlastní oči.
Záhadným artefaktem jsou figurky „s opičí hlavou“, držící v rukou neidentifikovatelné předměty, oděné do přiléhavých kombinéz. To, že má soška opičí hlavu, vysvětlují archeologové jako vždy, že: „ jde původní rituály, uctívající zvířata“. Mimořádně strašidelně působí také 16 centimetrů vysoká soška, která je součástí sbírek Museo Weilbauer v Quitu v Ekvádoru. Je vyrobená z červenohnědé hlíny, podobná člověku, avšak s podivnou ještěří hlavou, třímající v pravé ruce kulatou nádobu či kroužek.
Při detailnějším pohledu nás ale namísto hlavy ještěrky napadá, že jde spíše o přilbu s kulatým otvorem okolo úst, protaženou až na záda bytosti, kde přechází v jakýsi kryt ve tvaru límce. Jde o zachycení technických detailů, kterým tehdejší indiáni nemohli rozumět? Některé sošky, umístěné v tomto muzeu mají zase charakteristickou svatozář.
Záhadou zůstávají i nálezy miniaturních hlav, které zachycují zcela neznámý typ člověka, se dvěma obličeji. Některé z těchto hlav mají opět zřetelně vypracovanou přilbu. Jejich ústa jsou podivně zašpičatělá a při pohledu z profilu se zdá, že přecházejí v jakýsi náustek. Tady osvědčené označení „Opice“ zřejmě neobstojí. Těchto hlaviček bylo objeveno nejvíce na hranicích Kolumbie a Ekvádoru. Někteří badatelé nevylučují možnost, že museli umělci při jejich ztvárňování pracovat podle skutečných předloh. Co to znamená?
Jen to, že lidé byli svědky nějakého jevu a tak se snažili vzpomínku na něj uchovat v podobě rituálů, maleb, tanců či podivuhodných masek. Z toho vyplývá jen jedno: lidé museli tyto cizí a nepozemské bytosti vidět na vlastní oči!
Množství tajemných artefaktů bylo nalezeno v nepřístupných ekvádorských jeskyních. Všechny tyto předměty stále představují archeologickou záhadu. Podle archeologů prý sloužily ke „ kultovním účelům.“ Sem patří samozřejmě i sošky zobrazující „ jaguáří kult “, který byl u indiánů v představách a mýtech Střední a jižní Ameriky velmi rozšířen.
Podle vědců se jedná jen „o antropomorfní zobrazení jaguára, nadpřirozené bytosti, napůl člověka a napůl velké kočky“. Elitní válečníci Aztéků si říkali dokonce „ jaguáří bojovníci.“ To by bylo logické, indiáni tedy zpodobňovali ve svém umění své erbovní zvíře, i s přilbou a maskou, ze které mohla vyčnívat jaguáří čelist. Při svých náboženských rituálech používali kouzelníci jaguáří kůži, kterou si přehazovali přes hlavu.
Jak tento kult vlastně vznikl a co bylo jeho původní předlohou? Jedním z dosud živých jazyků potomků Mayů je lakandonština. V jedné lakandonské legendě se vypráví: „Když uvidíš velmi mnoho jaguárů, obrovských jaguárů, pak jsi nespatřil skutečné jaguáry. Jsou to putující bohové, jsou to vládci duhy, kteří sem přišli do lesa…Podobají se jím, ale nejsou to jaguáři.“
Navíc tento jaguáří bůh měl v různých oblastech odlišnou podobu. Pokud by byl předlohou skutečný jaguár, něco takového by se nemohlo stát. Kým tedy zde zmíněný
„ Jaguár“ vlastně asi byl? Je pravda, že jaguár má v náboženství jihoamerických kultur velkou tradici: Olmékové v Mexiku uctívali „jaguářího člověka“, Mayové zase zvěčňovali jaguára v nadživotní velikosti. Tím ale posedlost tímto zvířetem zdaleka nekončí.
V Ekvádoru byly budovány pyramidy a náspy v podobě jaguára - a na půdorysu podobném jaguárovi bylo postaveno i hlavní město Inků - Cuzco. Jaguáří bůh byl uctíván také v kultuře Chavín. Jak asi vznikl tento kult?
Jde jen o uctívání přírodních zvířecích démonů, nebo mělo jít o vzpomínky na dávné návštěvníky z vesmíru? Zajímavé je i to, že keramické figurky jaguárů s helmou na hlavě pocházejí ze stejné oblasti, jako již dobře známá „zlatá letadélka“ a dokonce i ze stejného časového období!
Z toho vyplývá jediný závěr: tvůrci těchto figurek museli vidět reálné předlohy, podle kterých se snažili tyto podivné tvory zpodobnit. Na rozdíl o názoru vědců muselo v tomto případě jít o naprosto skutečný zážitek!
Autor: Magdalena Zachardová
Úryvek z knihy Mýty, lidé a mimozemšťané
Foto: google